Američtí přírodovědci pozorovali na mexicko-americkém pomezí zvláštní jev: samci sarančat pustinných se vrhají na samice, které během denního vedra kladou vajíčka. Podle biologů tak vytvářejí umělý stín, který má samice při vyčerpávající aktivitě ochránit.
Sarančata jsou hmyz, který člověka zajímal prokazatelně už od starověku, především pro svou schopnost velmi rychle se rozmnožit a pak zlikvidovat vegetaci na rozsáhlém území. Drobný hmyz tak uměl ohrozit i vyspělé civilizace, zároveň ale jindy přinášel v podobě milionů tělíček nutričně bohatou potravu.
Jak ale dokáží sarančata v horkých podmínkách, které obývají, tak rychle namnožit své počty? Jak „pokryjí každý kousek země tak, že země ani nebude vidět“, jak píše Starý zákon? Jeden z těchto způsobů teď vědci popsali v odborném časopise Ecology.
Slunečník a strážce
Některé výzkumy už dříve naznačovaly, že samičky sice kladou vajíčka zpravidla večer, kdy je venku chladněji, byly někdy ale pozorovány při této činnosti i během horkého dne. Vědce zajímalo, jak mohou samičky dosáhnout takového výkonu v prostředí, kde by teoreticky měly mít problém i přežít.
Aby to zjistili, podnikli několik cest po Sahaře v době, kdy se tam sarančata rojí. Pozorovali, že samci během dne nasedali na samice, jako by se chtěli pářit, zatímco ony kladly vajíčka. Podobné chování vědci pozorovali u samců v noci, kdy tak činili z jiného důvodu: tím, že „obsadili“ samičku, ji chránili před vyrušením, když zrovna kladla vejce.
Vědci se v další fázi výzkumu rozhodli podívat na ty nejteplejší dny. Studovali sarančata v době, kdy teplota na poušti dosahovala až 48 stupňů Celsia. Když tam panovalo takové horko, tak bylo přibližně devadesát procent samic „osedláno“ samci. Všimli si také, že páry se pohybovaly v tandemu, když se slunce pohybovalo po obloze, a zůstávaly rovnoběžně s jeho paprsky. Použití termokamer ukázalo, že těla samic zakrytých samci byla znatelně chladnější než těla těch několika málo kusů, které zůstaly bez „pánského doprovodu“.
V poslední části experimentu vědci simulovali tuto aktivitu tím, že na samice připevnili atrapy samečků. Po změření teploty se ukázalo, že opravdu fungují jako jakýsi tepelný štít.
Tato studie by mohla působit jako samoúčelná věda pro vědu. Opak je ale pravdou. Cílem výzkumu totiž bylo hledat nové cesty, jimiž by se daly kontrolovat populace sarančat. Podle autorů by opravdu šlo tyto poznatky využít, například při vývoji nových strategií účinnějšího využití pesticidů.
To by mohlo umožnit snadnější ochranu v chudých afrických zemích a možná i pomoci Evropě, až se oteplí natolik, že i na tento kontinent začne tento hmyz pronikat snadněji a intenzivněji.
