Snaha snižovat emise nemůže být úspěšná, pokud se větší pozornost neupře i na ty, které pocházejí z výroby železa a oceli. Podle nové studie obrovské množství oxidu uhličitého způsobuje už jen obnova materiálů, které zreznou.
Moderní civilizace rezne. Je postavená na všudypřítomných kovech, které bohužel nejsou tak nezničitelné, jak by bylo potřeba. Je-li železo vystavené vzduchu, oxiduje – a rezne. Jen USA vydají ročně na řešení tohoto problému téměř bilion dolarů. Nový výzkum ukázal, že koroze je zásadní téma i ohledně změny klimatu.
Celosvětová výroba železa a oceli již několik desetiletí neustále roste. Protože ocel má nízkou odolnost vůči korozi, je součástí této poptávky také nahrazování oceli používané ve stavebních materiálech, které časem zkorodovaly. Týká se to prakticky všech částí moderního světa – od konstrukcí automobilů až po mosty.
Inženýr Gerald Frankel z Ohijské státní univerzity se podíval na to, jak velký vliv na emise uhlíku (a tedy i na změnu klimatu) má potřeba neustále obnovovat rezavějící kostru naší civilizace. Už předchozí studie odhadovaly současné ekonomické náklady koroze na přibližně tři až čtyři procenta hrubého domácího produktu Spojených států. Tato nová je první, která vyčísluje dopad koroze oceli na klima.
„Vzhledem k tomu, jak je naše společnost závislá na uhlí, které se využívá při zpracování železa a oceli, není divu, že právě toto odvětví patří mezi největší producenty skleníkových plynů,“ říká Frankel. „Většina nákladů spojených s tímto průmyslem pochází z energie, která se spotřebuje na výrobu oceli. A tato energie přijde nazmar, když vzniklý materiál zkoroduje – vlastně se tím vrací do podoby, která je podobná její původní formě, tedy železné rudě.“
Na základě historických údajů o koncentraci skleníkových plynů a o železářském průmyslu Frankel odhaduje, že v roce 2021 výroba oceli tvořila 27 % všech průmyslových emisí CO2 a asi 10,5 % celkových emisí uhlíku na světě. A na výměnu zkorodované oceli připadalo přibližně 1,6 až 3,4 % globálních emisí.
Co s tím?
Jednoduché řešení neexistuje, byť řada firem už testuje zařízení, kde by se spalování uhlí mohlo při zpracování železa nahradit elektřinou – ideálně tou získávanou z obnovitelných zdrojů.
Studie ale uvádí i dobré zprávy. Díky regulacím kladeným na ocelářský průmysl se díky technologickému pokroku v procesu výroby oceli podařilo za posledních 50 let snížit spotřebu energie o 61 %.
Navzdory tomuto zlepšení jsou podle autorů výzkumu výsledky jejich studie výzvou pro zástupce tohoto průmyslu, ale i pro politiky, aby změnili a koordinovali mezinárodní pravidla týkající se výroby oceli.
„Koordinované mezinárodní strategie, stejně jako snížení celosvětové poptávky po oceli s využitím osvědčených postupů pro zmírnění koroze, by mohly výrazněji zlepšit globální strategie řízení koroze a drasticky snížit nárůst emisí skleníkových plynů, který pozorujeme v důsledku opakované výměny zkorodované oceli,“ doplnil Frankel. Co čeká lidstvo v opačném případě?
Pokud nebudou brzy přijata opatření, která by uhlíkovou stopu uhlíku snížila, pak by podle této studie mohl podíl emisí skleníkových plynů z ocelářství do roku 2030 dosáhnout přibližně 27,5 % celkových světových emisí uhlíku. Jen náhrada korodované oceli by tvořila 4 až 9 % tohoto balíčku.
