Nový výzkum využil znalostí skutečných mravenčích válek a zkombinoval je se simulacemi na virtuálních bojištích. Výsledkem je studie, která ukázala, že domorodý hmyz může snadno porážet invazivní druhy.
Původní australští mravenci poráží mnohem větší armády invazivních druhů. Využívají taktiku Sparťanů
V Austrálii zuří válka mezi původními domácími mravenci Iridomyrmex purpureus, zvanými duhoví, a invazivním druhem Linepithema humile neboli mravenci argentinskými.
Oba druhy se střetávají o území ve velkolepých bitvách, které vypadají jako počítačová strategie. Vzhledem k tomu, že mravenci se řídí podobně jednoduchými biologickými příkazy jako jednotky v těchto hrách, napadlo australské ekology tato střetnutí simulovat právě v počítači. Konkrétně ve slavné Age of Empires II.
Výsledky velmi dobře odpovídaly tomu, co vědci pozorovali na reálných mravenčích bojištích. Dokonce se podle nich dalo předpovídat, jak dopadnou skutečné bitvy mravenců.
Duhový australský mravenec
Argentinský mravenec
Výzkum vedl Samuel Lymbery. Zkombinoval v něm znalosti myrmekologie (věda o mravencích) a matematických modelů. „Zjistili jsme, že jak ve hrách, tak v realitě byla úmrtnost v menších armádách duhových mravenců nižší, když boj probíhal v komplexním složitém terénu, než když boje probíhaly v jednoduchých arénách,“ popsal vědec. „Stejně jako u lidí a podobně jako ve videohrách výsledek konfliktu záležel na povaze bojiště,“ dodal.
Válka obrů proti trpaslíkům
Podle profesora Raphaela Didhama jsou mravenčí války jedním z mála konfliktů v živočišné říši, které mají – co se týká počtu vojáků – podobné rozměry jako lidské boje. „Je to u nich způsobené tím, že neplodní dělníci, kteří bojují, představují investici do kolektivní budoucnosti kolonie.“
Tyto války ale mohou být podobně asymetrické, jako když proti sobě při koloniálních výbojích bojovali evropští vojáci vyzbrojení moderními střelnými zbraněmi a domorodci s oštěpy a štíty.
V případě australské války jsou na jedné straně duhoví mravenci, velcí a nádherně zbarvení tvorové žijící v buši, nejraději daleko od lidí. Jejich dělníci měří kolem sedmi milimetrů.
Proti nim jsou armády mnohem menších, ale současně početnějších mravenců argentinských, kteří jsou nesmírně agresivní a současně přizpůsobiví. Díky tomu se dokázali rozšířit prakticky po všech dostatečně teplých oblastech světa, včetně jižní Evropy. Proti svým duhovým nepřátelům nemají v boji jeden na jednoho šanci, jsou totiž ani ne poloviční.
Tuto nevýhodu ale kompenzují svými počty. Jejich kolonie jsou mnohem větší, své protivníky tak jednoduše přečíslí. Až na případy, kdy jim ani sebevětší přesila není k ničemu.
Soutěska u Thermopyl
Modely i pozorování reálných bojů totiž ukázaly, že pokud je bojištěm rovná, téměř nenarušená plocha, pak takové přečíslení, obklíčení a poražení proběhne bez problémů.
Když ale ekologové bojiště změnili a udělali z něj složité a komplikované prostředí plné zajímavých terénních prvků, jednoznačně z toho těžili větší domorodí mravenci. Mnohem snadněji v těchto podmínkách odolávali přečíslení. Pro menší agresory nebylo snadné je obklopit a souboje byly mnohem vyrovnanější. Vynikla v nich spíš individuální síla než množství.
Umělecká představa o bitvě u Thermopyl
Připomíná to tak známý historický příběh o bitvě u Thermopyl, kde díky využití terénu mělo odolat pouhých tři sta skvěle vycvičených a ozbrojených Sparťanů vedených králem Leonidem několika desítkám tisíc Peršanů.
A zcela to také potvrzuje závěry, k nimž dochází vojenská věda: „Teorie taktiky nás učí, že menší, ale kvalitnější jednotky jsou efektivnější v bitvách, kde mohou díky terénu útočit jeden na jednoho. Velké armády jsou ale zase efektivnější, mohou-li obklíčit nepřítele a koncentrovat své útoky,“ vysvětluje profesor Lymbery.
A platí to i u mravenců: „Když se bojuje v tunelech, soutěskách nebo horách, je složitější pro velké armády své protivníky přečíslit, takže i menší jednotky mohou uspět,“ doplňuje.
Hrozba z pralesa
„Invazivní mravenci jsou jedni z nejhorších škůdců na planetě, ekonomiky stojí desítky miliard dolarů ročně,“ vysvětluje smysl výzkumu profesor Webber. „Jsou, podobně jako v případě argentinských mravenců, většinou menší a početnější než původní druhy. A většinou převažují v narušených ekosystémech.“ Právě to je podle této nové studie klíčové.
Agresoři využívají toho, že člověk narušil krajinu. Původní druhy v ní nejsou schopné postavit se vetřelcům čistě proto, že nemohou využít svou přirozenou výhodu, velikost.
Poškozené životní prostředí je totiž většinou méně rozmanité. „Nejčastěji je omezené jen na úroveň povrchu, je zbavené podrostu i přirozených překážet, takže tvoří otevřené bojiště,“ popisuje Webber. „Tento výzkum naznačuje, že když se upraví oblasti, kde dochází ke střetům původních a nepůvodních druhů, mohlo by to obrátit rovnováhu ve prospěch domácích obránců,“ nabízí řešení.