Sovětský svaz byl první zemí, která dokázala vyrobit a použít mezikontinentální rakety. Navždy to změnilo rovnováhu moci.
Před 60 lety byla vypálena první mezikontinentální raketa. Ukázala velmocem, jak jsou zranitelné
Německé rakety sice nezměnily podobu ani výsledek II. světové války, ale o to větší vliv měly na válku studenou. Když střely V2 začaly dopadat na Londýn, pochopili vojenští stratégové, že právě tohle by mohla být budoucnost války. Rakety schopné doletět na 300 kilometrů daleko vybavené vlastním navigačním zařízením byly sice nepřesné a drahé, přesto velmi perspektivní.
Není divu, že všechny světové velmoci začaly po konci II. světové války mohutně investovat. Přelomovým se stal rok 1957 – právě tehdy obě světové velmoci dokázaly přijít s raketou, která byla schopná překonat oceán a napadnout přímo území nepřítele. Třeba i jadernou hlavicí. Sovětský svaz i Spojené státy se tak staly najednou ohrozitelnými . Možnost odvety za jakýkoliv agresivní akt byla mnohem blíže než kdy dřív, což obě strany nutilo k mnohem větší obezřetnosti.
Americký neúspěch
Zpočátku se v souboji velmocí zdálo, že navrch mají Spojené státy americké. Podařilo se jim vyrobit jejich mezikontinentální balistickou raketu Atlas A. Američtí inženýři se totiž od tajných služeb dozvěděli, že Sovětský svaz se přibližuje dokončení rakety R7, která měla být schopná překonat oceán. Vývoj americké zbraně se stal prioritou, v době maximálních prací se na projektu Atlas podílelo přes 30 000 lidí.
Americká raketa Atlas B
Ani to ale nestačilo, v červnu 1957 sice raketa Atlas A úspěšně odstartovala, ale pak došlo k poruše motorů, takže musela být po chvíli zničena. Rakety Atlas nakonec skončily jako vesmírné plavidlo, Atlas V fungují dodnes a měly by létat do vesmíru nejméně do roku 2019. Nakonec Američané po řadě komplikací provedli plný mezikontinentální let s raketou až v roce 1958 a upravenou raketou Atlas B.
Legendární Koroljov v akci
Jenže mezitím se americké obavy naplnily. Sovětský tým pod vedením Sergeje Koroljova totiž uspěl. Stalo se 21. srpna 1957, jen dva měsíce po americkém neúspěchu.
Sergej Koroljov
Sergej Koroljov se raketám věnoval už od školních let, prvních úspěchů dosáhl již před II. světovou válkou. Jeho kariéru ovšem zastavily stalinské čistky – na dva roky skončil v gulagu. Po válce se stal vedoucím konstruktérem sovětského raketového výzkumu. Stejně jako Američané i on intenzivně využíval zkušeností německých konstruktérů raket.
Vývoj rakety R-7 byl zcela tajný, probíhal v městečku Podlipky v Moskevské oblasti. Měla za úkol dopravit až třítunovou hlavici na 8800 kilometrů. Cíl měla trefit s přesností na 5 kilometrů. Její vývoj trval sedm let, byl ukončen v březnu 1957. V květnu téhož roku pak odstartoval první prototyp: nedopadl však dobře. Téměř okamžitě po startu vypukl v jejím motoru požár a po 88 sekundách letu spadla na zem. Stihla uletět 400 kilometrů. 11. června 1957, tedy ve stejný den, kdy selhali Američané s Atlasem B, došlo k dalšímu pokusu na ruské straně – i tentokrát byl neúspěšný. Až potřetí se vše vydařilo (téměř) přesně tak, jak si Koroljev a jeho tým plánovali. Raketa během něj úspěšně překonala vzdálenost 6300 kilometrů; maketa hlavice „explodovala“ nad Kamčatkou.
Do vesmíru i do války
Koroljov tohoto úspěchu dokázal okamžitě využít. Raketu nechal rychle upravit tak, aby nenesla termonukleární nálož, ale družici. Právě raketa R-7 vynesla už o dva měsíce později, 4. října 1957, do kosmu první umělou družici Sputnik 1.
Raketa R-7
Stejně rychle, jako postupoval vývoj verze „kosmické“, dařilo se sovětským konstruktérům vylepšovat i tu vojenskou. Trvalo jen dva roky, než tuto mezikontinentální raketu zařadil Sovětský svaz do své výzbroje – velmoc se tak stala první zemí vybavenou mezikontinetálními raketami.