Zoologická zahrada v americkém městě Knoxville je součástí programu, který se pokouší dát naději nejohroženější psovité šelmě světa – vlkovi rudohnědému. Plány kazí farmáři i pytláci.
Kurátor savců Terry Cannon přichází k výběhu vlka rudohnědého. Je 14:40 v pátek odpoledne. Přestože Zoo Knoxville zavírá už za dvě hodiny, dav návštěvníků nevypadá, že by se měl rozptýlit.
Vlky na jeho přítomnost upozorní cinkání klíčů, které se Cannonovi houpou na opasku. Čtyři samci – čtyřletí bratři – se zvednou a sledují ho. Jejich pohledy se od něj odvrátí jen výjimečně.
Na světě žije posledních 252 vlků rudohnědých, z toho 243 v zajetí. „Když se zamyslíte nad číslem 243,“ říká Cannon, „je to nic. V této zoologické zahradě je teď víc než 243 návštěvníků.“
Cannon pracuje v Zoo Knoxville už 29 let, z toho 20 let dohlíží na tyto ohrožené predátory. Pracuje v rámci programu, jehož cílem není nic menšího než záchrana druhu. Cílem plánu, jehož předpokládané výdaje činí něco přes 256 milionů dolarů, je geografické i početní rozšíření druhu, dlouhodobé udržení genové rozmanitosti a také lepší řešení jeho ochrany.
Všichni, kdo na tom pracují, do toho šli s tím, že výsledky nikdy neuvidí: bude totiž trvat desítky let, možná i staletí, než se ukáže, že pokus uspěl.
Cannon vysvětluje, že „jeho“ zoo pracuje na zlepšení genofondu vlků. „Jednou z věcí, kterou už léta dělá, je výměna mláďat v zajetí za mláďata ve volné přírodě,“ říká. Když ochránci v přírodě uvidí divoká mláďata, zavolají do zoologické zahrady, pak vezmou mláďata ze zoologické zahrady v zajetí, odletí tam a vymění je. Dospělí vlci si podle něj nevšimnou, že jim byla odebrána mláďata a vyměněna za mláďata ze zajetí.
Proč to všechno? Tímto postupem se do volné přírody dostává nový genofond, který vytváří větší genetickou rozmanitost a omezuje křížení již existujících divokých vlků rudohnědých.
Další technikou, kterou zoo Knoxville používá, je párování dvou dospělých vlků – jednoho v zajetí a druhého ve volné přírodě – předtím, než se toho ze zajetí pokusí vrátit do přírody. „Máte tak divokého vlka, který ví, co dělá,“ popisuje Cannon, „a může naučit vlka v zajetí, jak přežít ve volné přírodě.“
Předpokládá, že jakmile se tito dva vlci rozmnoží, předají naučené dovednosti svým mláďatům a vytvoří tak pokračující cyklus.
Zničit vlka, zachránit vlka
Většina divokých populací vlka rudohnědého zmizela už v 60. letech 20. století. Příčinou byly až příliš intenzivní programy kontroly predátorů ale také ztráta jejich přirozeného životního prostředí. Tato dlouhá doba, kdy byli vlci mimo kontakt s přírodou, je pro řadu ekologů důvodem k obavám.
„Netušíme, co se změnilo s tím, že byli tak dlouho mimo svůj biotop, svůj přirozený areál. Opravdu nevíme, jestli to nezpůsobilo nějaké nevratné problémy,“ přiznává Cannon.
Doufá ale, že jejich reintrodukce bude mít podobné účinky jako v případě šedých vlků mexických, když byli vypuštěni do Yellowstonského národního parku.
Ti z tohoto parku byli v roce 1926 přemístěni do zajetí a trvalo téměř sedmdesát let, než se je nakonec podařilo navrátit zpět, do míst, kde žili jejich předkové. S návratem vlků se obnovila rovnováha v populaci vysoké zvěře – vrátila se zeleň, kterou dříve býložravci nadměrně konzumovali a bobři začali znovu stavět hráze, což zase vedlo k obnovení stability řek.
Zjednodušeně: díky návratu vlků došlo k úplnému znovuzrození yellowstonského ekosystému. Ani oni ale ještě nevyhráli: Pytláci už zabili skoro sedmdesát procent vlků mexických odchovaných ve speciálních programech a vypuštěných znovu do přírody. A lovci mají na svědomí i každého čtvrtého vlka rudohnědého.
Reintrodukce je totiž jenom začátek. Kolem vlků rudohnědých stále panuje stigma, které spousta lidí jen těžko překonává. „Nejsou to ani tak předsudky spojené přímo s vlky, jako spíše obecně s predátory,“ vysvětluje Cannon.
Dodává ale, že pro spoustu lidí je toto stigma oprávněné. „Pokud má vaše rodina tři krávy a to je všechno, co máte – na mléko a maso, a jednoho dne vyjdete ven a zjistíte, že jste přišli kvůli vlkům o dvě krávy, tak jste přišli o část svého živobytí.“ Podle Cannona jde o přežití. Jak pro lidi, tak pro vlky.
Zoo Knoxville stále hledá nové způsoby, jak tyto předsudky obejít. Před třemi lety požádala Dalea Weilera, sochaře ze Severní Karolíny, aby vytvořil dílo, které bude návštěvníkům zoo připomínat možné blízké vyhynutí vlka rudohnědého. Dílo s názvem „Just Settling In“ (Právě se zabydluje) zobrazuje samici, ke které se choulí její mládě.
Kdykoli teď Cannon zahlédne návštěvníka, jak se na sochu dívá, cítí, že poselství se šíří. „Musíte zasít to semínko, že vlci jsou důležití,“ říká. Tato socha je jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout.
Vlčí oáza
V současné době existuje pouze jediné místo na světě, kde mohou vlci rudohnědí žít beze strachu: Alligator River National Wildlife Refuge. Díky 152 tisícům akrů chráněného území je to oblast, kde mají lidé šanci spatřit vlky rudohnědé ve volné přírodě. Iniciativa na ochranu vlka rudohnědého se ale snaží toto území rozšířit.
Navzdory převažujícím předsudkům vůči vlkům je Cannon odhodlán zůstat pozitivní a ve své práci pokračovat. „Nemůžete dělat tuto práci a říkat, že to nejde,“ přitakává. „Protože to je jenom defétismus. Takže prostě musím věřit.“
Podle něj jde jen o to, aby se dosáhlo alespoň malých vítězství. „Ještě dnes žijí nějací divocí vlci rudohnědí. A to je pro mě vítězství,“ uzavírá.
