Při běžné řeči se sice běžně využívá sluch, ale většině lidí pomáhá i odezírání ze rtů. Od začátku pandemie covidu-19 se ale Česko „zarouškovalo“, což mělo na průběh normální mezilidské komunikace dramatický dopad, zjistil tým vědců z České republiky.
Nošení roušek změnilo způsob, jak Češi vnímají řeč a mluvu
Podle vědců stačilo jen několik měsíců v roušce a lidé se dokázali nové situaci přizpůsobit – dokázali změnit způsob vnímání řeči. Mladí lidé se i po sundání roušky více spoléhají na sluch, dokážou se tedy snadněji přizpůsobovat, starší lidé se ale po sundání roušky nebo respirátoru vracejí k odezírání. Vědci z Psychologického ústavu AV ČR, Univerzity Karlovy a Univerzity Palackého pod vedením Kateřiny Chládkové přišli i na to, že ženy odezírají ze rtů obecně více než muži.
Experiment, jehož výsledky v lednu 2021 publikoval časopis Psychonomic Bulletin & Review, se uskutečnil už během první vlny pandemie, tedy v březnu a dubnu 2020.
„Když loni na jaře nastala pandemická situace, uvědomili jsme si, že se naskytla ojedinělá příležitost prozkoumat vliv přirozené změny komunikačního prostředí na audiovizuální integraci při vnímání řeči. Rozhodli jsme se ověřit, jak se změní percepce řeči po jednom měsíci plošného nošení roušek v ČR,“ uvedl Václav Jonáš Podlipský z katedry anglistiky a amerikanistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého.
Podle Podlipského všichni lidé při vnímání řeči do jisté míry odezírají ze rtů. Dá se to dobře studovat při takzvaném McGurkově efektu: když se člověku pustí video, na kterém někdo říká „ga“, ale zvuk zní ve skutečnosti „ba“, většina lidí slyší „da“.
To znamená, že si mozek vybere ze dvou možností tu třetí, která je kompromisem, protože její zvuková podoba stojí mezi oběma volbami.
„Při zavedení povinnosti nosit roušky jsme tedy rychle připravili on-line experiment, při kterém účastníci viděli krátké videoklipy mluvčích vyslovujících jednotlivé slabiky jako ‚pa‛, ‚ta‛, ‚ka‛ a měli určit, co slyší. Materiál zahrnoval kromě neupravených videí také videa s konfliktní vizuální a zvukovou informací,“ vysvětluje Podlipský.
„To nám umožnilo změřit, jakou váhu jednotliví účastníci dávají jedné nebo druhé modalitě a do jaké míry je při percepci integrují. Už dva dny po zavedení plošného nošení roušek se uskutečnilo první kolo sběru dat pomoci sdílení na sociálních sítích a také u našich studentů. Druhé pak o měsíc později,“ dodal vědec.
Schopnost přizpůsobit se změnám prostředí
Pomocí sociálních sítí tak odborníci získali použitelná data od 292 respondentů (128 z prvního a 164 z druhého kola) ve věkovém rozpětí 16 až 55 let. Tato data dále doplnili o výsledky 41 studentů FF UP, kteří se experimentu zúčastnili v obou kolech.
Ukázalo se, že po snížení viditelnosti úst kvůli nošení roušek se už po jednom měsíci u dospělých posluchačů míra využití vizuální informace pro rozpoznání hlásek změnila, lišila se podle věku. „U mladších respondentů, včetně našich studentů, došlo k mírnému poklesu využití vizuální informace. Starší respondenti využívali vizuální informaci o pohybech úst naopak o něco více. Zároveň jsme odhalili výrazný rozdíl mezi pohlavími: ženy odezírají ze rtů obecně více než muži,“ dodal Podlipský společně s kolegyní z katedry Šárkou Šimáčkovou.
Studie je podle nich významná tím, že využila přirozené situace pro experiment, který by jinak mohl vzniknout jen těžko. Důležitá je i tím, že dokládá, jak pružné a přizpůsobivé jsou i tak silně zakotvené procesy, jako je vnímání hlásek mateřské řeči. Ukázala navíc, že se vnímání řeči dokáže adaptovat změněným podmínkám nejen pro jednotlivce, jak už doložil předchozí výzkum s lidmi se získaným sluchovým nebo zrakovým omezením, ale i pro celé jazykové komunity. Výsledky navíc naznačují větší efektivnost, nebo rychlost adaptace pro mladší než starší dospělé.
„Ačkoli jsou důsledky pandemie samozřejmě převážně negativní, náš výzkum dokumentuje fascinující schopnost lidského mozku přizpůsobit se změnám prostředí,“ uzavírá Podlipský.