Vosel, voči, vona, vobraz, vopice… zatímco před několika staletími pronikalo „protetické V“ i do psaných textů, ze současné češtiny se tento jev postupně vytrácí. Potvrdil to výzkum lingvisty Jana Chromého z Ústavu českého jazyka a teorie komunikace Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Mezi příčiny patří mobilita obyvatel i rozmach televize.
Vopice už vokno nevoběhne. Z češtiny podle jazykovědců mizí protetické V
8 minut
Studio 6
Jan Chromý se ve studii zaměřil na to, jak lidé používají protetické V v pěti českých městech – Praze, Plzni, Českých Budějovicích, v Brně a v Hradci Králové. Zjistil, že tento dříve velmi běžný jazykový jev je v Česku na ústupu, a možná dokonce v budoucnu zanikne.
„V souvislosti s ústupem protetického V jsou zajímavé zjištěné rozdíly mezi užíváním tohoto jevu v jednotlivých městech. Nejnižší míru protetického V jsme zaznamenali v Brně,“ shrnul v závěru výzkumu Chromý s tím, že po Brně následují České Budějovice.
Vokno versus okno
Důvodem je podle něj skutečnost, že tato města leží poblíž oblastí, kde tento jev rozšířený není. Naopak nejčastěji jej lidé používají v Praze a Plzni.
Mezi další zjištění patří to, že tento způsob mluvy je v současnosti rozšířený spíše mezi staršími lidmi. „Mladší generace používá protetické V méně než starší generace,“ řekl České televizi Chromý.
- Protetické V se objevilo i v dalších slovanských jazycích. Jedná se například o oba lužické jazyky, ukrajinštinu nebo běloruštinu. Naopak nejméně často se tento jev vyskytoval ve slovenštině a ve východních nářečích češtiny.
Protetickým V si přitom Češi usnadňují výslovnost už od středověku. „Minimálně od 14. století to byl jev, který byl přítomen v českém jazyce,“ sdělil České televizi Jan Chromý s tím, že jedno z nejstarších doložených použití pochází ze Žaltáře Wittenberského (moderní překlad: On je náš Bůh, my lid, jejž on pase, ovce, jež vodí svou rukou):
nebo on jest bóh náša my ľud jehoa vovcě pastvě jeho
V 16. století bylo protetické V velmi rozšířené i v psaném jazyce. Už o několik dekád později se ale tento jev začal z češtiny pomalu vytrácet. Stojí za tím hned několik faktorů, domnívá se Chromý. „Protetické V se nerozšířilo na celé území současné České republiky, třeba na východní Moravě se nikdy nepoužívalo. Je možné, že právě vliv různých písařů nebo tiskařů z Moravy v tom mohl sehrát roli,“ vysvětlil. Další příčinou je také to, že protetické V lidé vnímali negativně, a to i proto, že vzdalovalo češtinu od jazyka Kralické bible.
Protetické V zaniká i kvůli televizi
Podle nového zjištění Jana Chromého tento trend pokračuje i v současnosti: tvary s protetickým V totiž nepatří do spisovné češtiny, roli sehrává také vyšší mobilita obyvatel.
K ústupu protetického V ale přispěli i novináři a technický vývoj. „Součástí působení jazykového kontaktu je i v posledních desetiletích důležitý vliv médií, především pak televize,“ vysvětlil Chromý v závěru své studie. A tam se pochopitelně nespisovné protetické V nepoužívá.
Podle Chromého češtinu opouští i další jevy. Jedná se například o používání počátečního OU. „Ještě v 19. století to bylo podle všeho velmi časté třeba v Praze, dnes to nikdo nepoužívá. Zůstalo to pouze v pár lexikalizovaných případech,“ dodal a jmenoval ouško nebo výraz ouřada.
Protetického V se ale nakonec jen tak lehce nezbavíme. I nadále se s ním totiž budeme setkávat u slov, kde už je pevně součástí psaného jazyka – stalo se totiž už dávno částí příjmení a zeměpisných názvů, jako je například Vondra, Vondráček, Vorel nebo třeba město Votice.
