Děti, které mají rodiče ve vězení, zažívají pocity smutku, odcizení, vyloučení a zahanbení. Část z nich musí rychleji dospět a převzít odpovědnost. Objevuje se sebepoškozování. Ukázal to tříletý výzkum Rodičovství za mřížemi, který vypracovala Masarykova univerzita v Brně s organizací Mezinárodní vězeňské společenství. Podle propočtů by v Česku mohlo být třicet až čtyřicet tisíc dětí, které mají rodiče ve vězení.
„Jsou to neviditelné oběti trestných činů. Tak jsou nazývány v zahraničních studiích a platí to i u nás. Zažívají něco, co nezažívají jiné skupiny dětí, které přicházejí o rodiče z jiných důvodů – po rozvodu či kvůli úmrtí. Je to zahanbující ztráta. Přicházejí o rodiče a stydí se za to, co udělal. Často o tom nehovoří, ale prožívají to,“ shrnula výzkumnice Jitka Navrátilová z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.
Výzkum začal v roce 2020 a skončil loni. Zapojilo se do něj 182 odsouzených rodičů v sedmi věznicích, 233 dětí a 96 pečujících, kteří se o chlapce a děvčata starají. Výzkumníci se zajímali o dopady na děti, formy kontaktů s rodičem a další skutečnosti.
Osud rodičů
Rodiče často nevědí, jak mají s dětmi komunikovat o vězení a o tom, co se stalo. Proto jim někdy nic neřeknou. Věznění si zas neuvědomují, co jejich pobyt za mřížemi a nepřítomnost pro dítě znamená. Neberou na něho ohled a mluví jen o svých potřebách, což poznamená vzájemný kontakt.
Pečující se musí postarat o rodinu a ekonomicky ji zabezpečit. Děti ale často musí převzít část odpovědnosti. Tíží je i obavy, že se pečující pod tlakem zhroutí. Cítí vykořenění. Všechny ze zkoumaného vzorku s nařízenou ochrannou výchovou se sebepoškozovaly. Nevidí také pro sebe žádnou budoucnost, popsala Navrátilová.
Podle ní statistiky v Česku ukazují, že trestných činů dětí přibývá. Expertka podotkla, že podle zahraničních studií je u synů a dcer odsouzených až osmkrát vyšší pravděpodobnost, že budou mít stejný osud jako jejich rodiče.
Každý věk má odlišné potřeby
Podle zjištění malé děti na návštěvě ve věznici prostředí příliš nevnímají. Hlavní pro ně je, že se mohou otce či matky dotýkat a trávit s nimi čas. Větší děti by chtěly mít s rodičem víc soukromí. Nejstarší postrádají respekt. Poukazují například na kontroly při vstupu do vězení, připadají si jako odsouzení. Děti by chtěly mít víc kontaktů s rodiči, třeba i kratší, ale častěji.
„Uvědomili jsme si, že kontakt vězněného s blízkými je postaven na aktivitě odsouzeného směrem ven. Dítě a nikdo jiný nemá možnost vyhledat aktivně kontakt s tím, který musí být ve vězení. Ten žádá o návštěvu, určuje, komu nechá odeslat žádost, koho přijme. Budeme se velmi snažit o to, aby zejména děti mohly kontaktovat své rodiče,“ řekl šéf vězeňské služby Simon Michailidis. Podle něj se doporučení z výzkumu promítnou do nové koncepce a vězeňská služba se je bude snažit naplnit.
Podle expertů by podporu měli dostat i pečující, a to třeba doprovázení, psychologickou péči či materiální pomoc. Výsledky výzkumu shrnuje kniha Rodičovství za mřížemi. Odborníci připravili i příručky pro sociální pracovníky, speciální pedagogy či dětské psychology. Usilují také o změnu legislativy.
