Lidé kdysi zřejmě chovali lišky jako domácí mazlíčky dávno předtím, než se na scéně objevili domestikovaní psi. Archeologické nálezy naznačují, že dávné společnosti v Jižní Americe si těchto šelem vážily do té míry, že je pohřbívaly vedle sebe.
Nejlepším přítelem byla kdysi liška, tvrdí studie
Vědce překvapilo, když v argentinské části Patagonie našli lišku pohřbenou v lidském hrobě starém patnáct set let. Nejpravděpodobnějším vysvětlením je podle nich to, že byla vysoce ceněným společníkem nebo domácím mazlíčkem. Naznačil to i nedostatek stop po řezných ranách na kostech této šelmy, což ukazuje, že nebyla lovena jako potrava. Analýza DNA také ukázala, že toto zvíře se kdysi společně stravovalo s lovci a sběrači a bylo patrně součástí tábora.
Liška stejného druhu byla před téměř deseti lety nalezena v mnohem starším hrobě v jiné části Argentiny. Rovněž mohla být domácím mazlíčkem, ale vědci tehdy její stravu neanalyzovali.
Rekonstrukce vyhynulé lišky druhu Dusicyon avus
„Jedná se o velmi vzácný nález lišky, která zřejmě měla úzké pouto s jedinci ze společnosti lovců a sběračů,“ uvedla vědkyně Ophélie Lebrasseurová z Oxfordské univerzity. „Myslím si, že to bylo více než jen symbolické, opravdu se domnívám, že se jednalo o přátelství,“ dodala.
Archeologové lišku nalezli na pohřebišti Caňada Seca v Argentině, tedy v oblasti, kterou kdysi obývaly skupiny lovců a sběračů.
Zuby lišek byly také v minulosti nalezeny i na dalších starověkých pohřebištích v Argentině a Peru, což naznačuje, že toto zvíře mělo symbolický význam. Nález téměř kompletní liščí kostry v lidském hrobě je však v celosvětovém archeologickém měřítku velmi vzácný.
Tento druh lišky, známý pod vědeckým názvem Dusicyon avus, byl středně velký a vážil zhruba deset až patnáct kilogramů. Vyhynul před téměř pěti sty lety, pár set let poté, co se do Patagonie dostali psi domácí.
Novodobá domestikace
Liška je podle řady výzkumů potenciálně – ale složitě – domestikovatelný tvor i v současnosti. Tým ruských genetiků pod vedením Ludmily Trutové provádí desítky let jeden z nejdelších biologických experimentů 20. a nyní i 21. století. Zahájil ho roku 1959 Dmitrij Běljajev, který chtěl studovat proces domestikace v reálném čase. Šlo mu o pochopení domestikace vlků na psy, ale místo vlků použil jako své subjekty stříbrné lišky.
Z populace divokých lišek se během šesti generací (u těchto lišek je to šest let, protože se rozmnožují každoročně) selekcí na krotkost vytvořila podskupina lišek, které olizovaly ruce svých lidských chovatelů, nechaly se brát do ruky a hladit, kňučely, když člověk odcházel, a vrtěly ocasem, když se člověk přiblížil. Podle vědců to byla překvapivě rychlá proměna.
S tím, jak se lišky stále více stávají i městskými zvířaty, když se v lovu za zbytky lidské potravy blíží k sídlům, je tedy možné, že v budoucnu se budou pomalu domestikovat i současné druhy.
