Lidé, kteří pohrdají schopnostmi ostatních a naopak vyzdvihují ty své, mohou navenek působit jako sebevědomí vůdci. Když se ale ocitnou před úkolem, který vyžaduje týmovou práci, selhávají. Poukázal na to výzkum britských psychologů.
Týmová práce může v lidech vyvolat to nejlepší i to nejhorší. Spolupráce znamená sdílení nápadů a koordinaci více lidí s různými schopnostmi a pohledy. Někdy ale může také přinést komplikace, například když se vedení ujmou lidé se silnou osobností, třeba narcisté. To je ústřední myšlenka, kterou se rozhodl prozkoumat tým psychologů z několika britských univerzit.
Pomocí experimentů sledovali, jak grandiózní narcismus, tedy přehnané přesvědčení, že je člověk chytřejší, odvážnější a schopnější než všichni ostatní, ovlivňuje spolupráci v týmu. Pokus neprobíhal v laboratoři, jak je zvykem, ale v praxi. Vědci totiž využili oblíbených únikových her. Umístili do nich stovku dobrovolníků a sledovali, jak si povedou, když v omezeném čase budou muset spojit síly, aby vyřešili hádanky a rébusy.
Není narcista jako narcista
Psychologové, kteří se tomuto fenoménu věnují, rozlišují mezi dvěma stránkami grandiózního narcismu. Narcisistická obdivná stránka je ta část, která je okouzlující, sebevědomá a přitažlivá, která pomáhá získávat si lidi. Narcisistická rivalita je naopak defenzivní a bojovná stránka – rychle se urazí, když se cítí ohrožená.
Tento povahový rys se jmenuje podle postavy Narcise ze starořecké legendy. Tento krásný mladík v mýtu odmítl lásku nymfy a zamiloval se do vlastního odrazu ve vodní hladině. V obdivu k sobě samému do vody spadl a utopil se v ní – protože byl potomkem bohyně, byl po smrti proměněn v květinu narcis.
Příběh zpracoval Ovidius ve svých Metamorfózách.
Obě tyto stránky chrání grandiózní sebevědomí, ale různými způsoby. Zatímco obdiv lidi přitahuje, rivalita je odhání. Vědce v tomto experimentu zajímalo, která strana pomáhá nebo škodí týmové práci, když jsou lidé pod tlakem.
Pokus probíhal jako klasická „únikovka“, kterých existují desítky. Vědci rozdělili účastníky do malých týmů po čtyřech nebo pěti, z nichž většina účastníků se do té doby nikdy nepotkala. Po krátkém seznámení je vědci zamkli do únikové místnosti s motivem džungle, kde měli přesně hodinu na to, aby našli stopy, které je dovedly ke klíči, jímž místnost odemkli a uprchli.
Úspěch v předem vybrané hře nezávisel jenom na individuálních schopnostech sebegeniálnějšího člověka, ale také na komunikaci, důvěře a řešení problémů. To velmi dobře odpovídá tomu, jak fungují reálné týmy v jakémkoliv oboru – od byznysu přes sport až po vědu.
Před hrou a po ní museli hráči ohodnotit sami sebe i ostatní podle vlastností, jako jsou sympatičnost, empatie a sebevědomí. To psychologům umožnilo zachytit nejen to, jak narcističtí lidé vnímají sami sebe, ale také to, jak je vnímá jejich okolí.
„Změřili jsme také dvě stránky narcismu – obdiv (šarm, sebevědomí, vůdčí schopnosti) a rivalitu (defenzivnost, soutěživost). Nakonec jsme sledovali, jak dobře týmy spolupracovaly, kolik konfliktů vzniklo a jak úspěšné byly – nejen jak úspěšné se cítily, ale z kolika místností opravdu unikly,“ popsali vědci.
Rivalita škodí výkonu a charisma brzy vyprchá
Týmy s vysokou mírou narcistické rivality podávaly horší výkony než ostatní a v únikové hře dosáhly o třetinu menšího pokroku než jejich konkurenti. Vyřešily méně hádanek, vykazovaly menší soudržnost a celkově považovaly hru za frustrující – užívaly si ji tedy mnohem méně než týmy bez těchto typů povah.
„Rivalita podkopávala soudržnost týmu: pocit jednoty, který udržuje lidi v práci na společném cíli. Pod tlakem měli rivalové tendenci se stahovat, odmítat návrhy ostatních nebo zadržovat informace pro sebe. Nevyvolávali nutně hádky, ale jejich defenzivní postoj tiše zpomaloval skupinu,“ popsali výsledky autoři v komentáři, který vydali společně se samotnou studií.
Závěr je tedy podle nich jednoduchý – přerostlé ego dělá z těchto osobností nepříjemné lidi, ale hlavně narušuje kolektivní pouto, které je nezbytné pro splnění jakéhokoliv složitějšího úkolu založeného na spolupráci.
Obdivná stránka narcismu naopak fungovala velmi dobře. Lidé s vysokou mírou obdivu působili sebevědomě, sympaticky a vypadali, že jsou připravení svůj tým vést. Zpočátku se zdálo, že povzbuzují morálku ostatních, nicméně po konci úkolu je jejich týmoví kolegové stejně vnímali jako arogantnější a méně empatické. „Jinými slovy, charisma, které na ostatní zpočátku zapůsobilo, brzy vyprchalo, jakmile týmová práce vyžadovala skutečné vzájemné ústupky,“ konstatují autoři.
Jak pracovat v týmu s narcisem
Je to podle nich klasický příklad z kanceláře: sebevědomý člověk, který se umí prodat, oslňuje na schůzkách, ale na konci projektu všechny frustruje.
„Náš výzkum ukazuje, že nesprávný druh sebevědomí může podkopávat důvěru, kreativitu a výkonnost. V době, kdy organizace v důsledku pandemie a práce na dálku přehodnocují vedení a týmovou práci, stojí za to si položit otázku: Upřednostňujeme charisma před spoluprací? Hrají naši týmoví hráči ve skutečnosti sami za sebe?“
Tyto otázky si musí samozřejmě zodpovědět zaměstnavatelé, autoři práce ale radí, že řešením není odsunout sebevědomé lidi na vedlejší kolej. „Řešením je ocenit dobré posluchače stejně jako dobré řečníky. Vedoucí pracovníci, kteří oceňují pouze asertivitu, riskují, že místo spolupráce podpoří rivalitu,“ dodávají.
