Mořští biologové poprvé popsali případ, kdy se u velryby kojilo cizí mládě. Samice se sice bránila, mládě ale ve své snaze nakrmit se uspělo.
V současnosti většina lidských matek kojí své potomky sama. Ale ještě v relativně nedávné minulosti tomu bylo jinak: mnoho matek, zejména těch z vyšších společenských tříd, nechávalo tuto činnost na kojných. Tento fenomén neexistuje jen u lidí, ale i u zvířat. Říká se mu alokojení.
Zjednodušeně je to situace, kdy mládě saje od samice, která není jeho biologickou matkou. „Víme o něm u některých suchozemských savců, například u jelenů, sobů nebo žiraf, ale také u tuleňů – ale zatím jsme o něm nevěděli u velkých velryb,“ popsala hlavní autorka nového výzkumu Kate Sprogisová.
„Pozorovali jsme u jižního pobřeží Austrálie u velryb chování, které bylo alokojením,“ popsala. Ale bylo to alokojení velmi netypické: mládě se totiž snažilo aktivně krmit, ale cizí samice se pokoušela tomu zabránit. Mládě se tedy podle vědkyně chovalo jako zloděj mléka.
Výhoda pro mládě, problém pro samici
Tento fenomén má pro mláďata řadu potenciálních výhod. Mohou tak získat další mléko, které jim pomůže dorůst do dospělosti. Ale současně může být značně nevýhodný pro nebiologickou matku, protože ta chce poskytovat své mléko hlavně svým vlastním potomkům.
„Velryby mají takzvanou kapitálovou strategii rozmnožování, kdy se matka v období kojení nekrmí a není tedy ani schopná doplnit si ztracené energetické zásoby,“ uvedla Sprogisová. To trvá celý rok, kdy se samice starají o potřeby svého jediného mláděte. Až na konci období kojení musí kojící matky migrovat zpět na místa, kde se normálně krmí. V případě velryb jižních, které mořští biologové u alokojení pozorovali, se jedná o dlouhou migraci z Austrálie až na subantarktické ostrovy nebo do Antarktidy, kde mohou matky doplnit energii krillem. Tím pak tráví prakticky celý rok – a tříletý cyklus se nakonec završuje v posledním roce pářením.
Tito až osmnáctimetroví kytovci se v době, kdy byl lov velryb na vrcholu, dostali na samotnou hranici vymření. Než se podařilo je ochránit zákony, snížil se jejich počet na pouhých několik stovek. V současné době žije těchto velryb asi 13 tisíc, nejsou tedy pokládané za ohrožené. Řada vědců se přesto o tento druh obává, zejména kvůli klimatickým změnám. Ty mohou způsobit skokové a systémové změny, jimž se tato „konzervativní“ zvířata nemusí zvládnout přizpůsobit.
Právě proto je tento výzkum důležitý: může odhalit doposud neznámé slabiny druhu. Jeho detailní výsledky také mohou vést k odhalení podobných mechanismů u příbuzných a více ohrožených druhů kytovců.
