Schopnost měřit věci je jedním ze základů, na nichž stojí lidské civilizace a kultury. Díky jednotným mírám se dají budovat složité stavby, funguje obchod a vznikla věda. Standardní míry a váhy propojily globální průmysl, technologie, výměnu myšlenek i zboží. Jejich nástup ale přežily i nepravidelné jednotky, odvozené od částí těla. Vědci v nové studii hledali jejich význam a příčinu jejich užívání i dlouho poté, co zdánlivě nebyly potřeba.
Předpokládá se, že první standardizované systémy měření vznikly ve starověku a byly odvozené od rozměrů lidského těla. Například jedna z prvních známých standardních měr, královský loket z egyptské Staré říše, se vyvinula kolem roku 2700 před naším letopočtem z používání přirozeného lokte. Královský loket označoval délku od špičky nataženého prostředníčku po loket.
Jen o něco mladší Harappská kultura v Indii zase využívala jednotky odvozené od šířky prstu a různé starověké mezopotámské měřicí systémy – stopa, loket či tempo – byly odvozené od dalších tělesných jednotek.
Nedávné práce naznačily, že kulturní vývoj měření se dá rozdělit na několik etap. Tou první byla srovnávání velikostí konkrétních předmětů a jejich porovnávání pomocí gest. Později se k nim přidaly nerovnoměrné míry (lokty různých lidí mohou být různě dlouhé), a nakonec přišly standardizované jednotky – naposledy ty abstraktní, jež se využívají v Evropě.
Nepravidelné míry přežily
Nejedná se ale tak úplně o historické etapy, kterými kultury procházejí a zase je opouštějí. Jednotky různých typů mohou existovat současně. Právě to je jeden z hlavních poznatků nového výzkumu. Mnoho kultur používalo tělesné jednotky až do 20. a 21. století, celé stovky let po prvním stanovení standardů.
V minulosti byly tělesné jednotky často označovány za primitivní předchůdce těch standardizovaných, to ale vědci zpochybňují. Měření na základě těl totiž v mnoha kulturách nabízelo různé možnosti řešení problémů a adaptační výhody.
Nová studie se pokusila zjistit, jaké části lidského těla se pro jednotky používají nejčastěji. Vědci analyzovali používání tělesných měrných jednotek ve 186 kulturách po celém světě. Neřešili přitom jednotky, které jsou součástí moderních standardizovaných systémů, jako je například britská imperiální stopa. Ty sice ze starých „tělesných“ jednotek vycházejí, ale vědci je úmyslně vynechali a věnovali se jen těm, které se lišily člověk od člověka a nebyly definované s vysokou mírou přesnosti.
Není loket jako loket
Zdaleka nejčastější je podle zjištění badatelů sáh, tedy rozpětí obou paží dospělého muže. Ten se objevil u 85 ze 186 zkoumaných kultur. Druhou nejčastější jednotkou byla píď – pod tímto názvem se ukrývá vzdálenost mezi palcem a malíčkem, kterou používalo 81 kultur. Na třetím místě se umístil loket, tedy vzdálenost mezi prsty u ruky a loktem. Vždy se to týkalo jen mužských údů.
Čtvrtou nejpoužívanější jednotkou je délka natažené mužské paže. V našich končinách pro ni jednotka neexistovala.
Celosvětově velmi používané míry byly a jsou odvozené také od šířky či délky prstů, délky lidského kroku nebo takzvaného látra neboli délky ležícího člověka s nataženýma rukama.
Některé kultury naopak mají vlastní míry, které jsou velmi specifické a prakticky nikde se nevyskytují. Patří k nim například obvod lidského stehna, jenž znají jen tři kultury, anebo obvod kruhu, které tvoří palec a ukazovák při gestu OK. Takovou míru užívá pouhých pět kultur.
Všechny uvedené jednotky spojuje to, že se lišily podle rysů konkrétního člověka, jehož tělesné části se mírou stávaly.
Měření a design na míru
A právě to bylo podle autorů studie nejvýhodnější a je to také příčinou toho, proč se nestandardizované jednotky udržely. Mají tu výhodu, že poskytují ergonomický design na míru způsobem, který standardizované systémy měr a vah nemohou nabídnout.
Typickým dokladem ergonomického designu je podle autorů například stavba kajaků. Správně vyvážený kajak vyžaduje přesnou polohu těla, takže u něj nemůže dost dobře fungovat žádná univerzální konstrukce. A tak „kajakářské kultury“, tedy národy, pro něž je toto plavidlo základním zdrojem obživy, používaly tělesné jednotky ke konstrukci svých plavidel.
Podobné metody se používají i při konstrukci pádel: běžná délka pro grónské dvoulisté pádlo je sáh uživatele plus jeden loket, zatímco rozměry lopatky se určují podle maximální šířky, kterou lze uchopit.
Tělesnými jednotkami se řídila i konstrukce nástrojů, jako jsou lyže. Například chantský výrobce lyží mohl měřit šířku lyže pomocí nataženého „rozpětí prstů plus dva prsty“ a délku lyže jako „velikost těla od země po obočí“.
