Vědci mají nové vysvětlení pro staroegyptskou mumii ženy, která má ve zdánlivě útrpném výkřiku ústa dokořán a jež byla v roce 1935 nalezena v rámci archeologické expedice v Dár al-Bahrí u Luxoru. Když badatelé provedli pomocí výpočetní tomografie virtuální pitvu, zjistili, že tato žena mohla zemřít v agonii a že prodělala vzácnou formu křečovitého ztuhnutí svalů, které nastává v okamžiku smrti.
Výzkum ukázal, že ženě bylo v době smrti asi 48 let, měla mírnou artritidu páteře a přišla o několik zubů, uvedla profesorka radiologie na Káhirské univerzitě Sahar Salímová. Ta vedla studii zveřejněnou v odborném časopise Frontiers in Medicine.
Tělo nalezené ženy bylo dobře zachovalé, jelikož bylo mumifikováno přibližně před 3500 lety v období prosperující staroegyptské Nové říše za použití drahých dovezených ingrediencí, jako byly jalovcový olej nebo kadidlová pryskyřice, řekla Salímová. Staří Egypťané považovali zachování těla po smrti za klíčové pro zajištění důstojné existence v posmrtném životě. Při mumifikaci bylo zvykem vyjmout vnitřní orgány kromě srdce, ale u této ženy se tak nestalo.
„Ve starověkém Egyptě balzamovači pečovali o mrtvé tělo tak, aby vypadalo krásně v posmrtném životě. Proto zavírali ústa mrtvého přivázáním čelisti k hlavě, aby zabránili běžnému posmrtnému poklesu čelisti,“ řekla Salímová.
Kvalita ingrediencí použitých k balzamování ale podle Salímové vylučuje, že byl proces mumifikace nedbalý a že balzamovači jednoduše zapomněli ženě zavřít ústa. Naopak byla mumifikovaná dobře a byla oblečená do drahého pohřebního oděvu. Měla na sobě dva drahé zlaté prsteny a dlouhou paruku vyrobenou z datlové palmy.
To dalo podnět k jiným vysvětlením široce otevřených úst. Například že žena zemřela při výkřiku v agonii a že se svaly obličeje stáhly a zachovaly tento výraz v důsledku mrtvolné křeče. Skutečná historie a okolnosti smrti této ženy nejsou známy, a proto nelze s jistotou určit příčinu výrazu jejího obličeje, řekla Salímová.
Co se doopravdy stalo?
Mrtvolná křeč se objevuje po těžkém fyzickém nebo emocionálním utrpení, kdy stažené svaly ztuhnou bezprostředně po smrti, uvedla Salímová. „Na rozdíl od posmrtné ztuhlosti postihuje mrtvolná křeč pouze jednu skupinu svalů, nikoli celé tělo,“ vysvětlila. Na otázku, zda mohla být žena balzamována zaživa, Salímová odpověděla, že nevěří, že je to možné.
Salímová nedokázala určit, jak žena zemřela. „Často nejsme u mumie schopni zjistit příčinu smrti, pokud výpočetní tomografie neukáže důkaz smrtelného traumatu,“ řekla. Salímová zmínila důkazy o smrtelném poranění hlavy, podříznutém krku a srdečním onemocnění u tří královských mumií.
Zkoumaná „křičící žena“ byla nalezena na území starověkého města Théby při vykopávkách hrobky vysoce postaveného úředníka a architekta Senmuta, jenž dohlížel na královské práce a byl údajně milencem královny Hatšepsut, která vládla v letech 1479-1458 před naším letopočtem.
Mumie ženy byla uložena v dřevěné rakvi v pohřební komoře pod Senmutovou rodinnou hrobkou. Její totožnost nebyla odhalena, ale její zlaté a stříbrné prsteny s vyobrazením brouka vrubouna posvátného symbolizujícího vzkříšení poukazují na její socioekonomické postavení. Podle Salímové šlo zřejmě o členku Senmutovy rodiny.
Studie ukázala podrobnosti o ženině paruce. Její copánky byly ošetřeny křemenem, magnetitem a albitem, které je zpevnily a zbarvily dočerna na znamení mládí. Její přírodní vlasy byly obarveny hennou a jalovcovým olejem.
V Egyptě a v Americe byla nalezena řada starověkých mumií s výrazem tváře připomínajícím výkřik, který se podobá obrazu Výkřik norského malíře Edvarda Muncha. „Tento obraz ukazuji na svých veřejných přednáškách o křičících mumiích,“ dodala Salímová.
