USA a SSSR byly už třicet let nepřáteli. Proti druhé straně budovaly stovky jaderných zbraní, soupeřily politicky i ekonomicky. A přesto se roku 1975 odehrála vesmírná mise, kde tito protivníci spojili síly. Poprvé a na dlouhou dobu naposledy.
Období studené války byla dobou, kdy mezi sebou bojovaly bez vyhlášení střelby dva mocenské bloky: jeden vedený Sovětským svazem, druhý kolem USA. Oba se snažily porazit svého protivníka na poli diplomatickém, sportovním, ekonomickém i politickém. A také ve vesmíru.
Dlouhou dobu tam tahaly za kratší konec Spojené státy. Sověti dostali jako první do vesmíru družici, zvíře a nakonec i člověka, USA pak za cenu obrovských nákladů dokázaly provést první přistání lidí na Měsíci. Každý krok v dobývání kosmu se nesl ve znamení mocenského soupeření a konfrontace.
Událost, k níž došlo před padesáti lety, proto může vypadat jako velmi nepravděpodobná. Přesto se stala.
Když 15. července 1975 začala mise Sojuz-Apollo, dívali se směrem k nebi nejen fanoušci kosmonautiky, ale i lidé se zájmem o politiku. Sledovali totiž vědecko-politický experiment, který v těch dnech vyvrcholil po třech dlouhých letech náročného plánování. Projekt Sojuz-Apollo totiž odstartovala „kosmická“ smlouva, kterou v květnu 1972 v Moskvě podepsali americký prezident Richard Nixon a předseda Rady ministrů SSSR Alexej Kosygin. Do té doby používaly Washington i Moskva své vesmírné kroky jako bitevní pole, které odráželo rivalitu komunistického a kapitalistického bloku.
Nová smlouva ale slibovala průlom v mezinárodní spolupráci při výzkumu a dobývání vesmíru, kterou projekt Sojuz-Apollo zahájil. Prvotním cílem projektu Sojuz-Apollo bylo vyzkoušet možnosti záchranných operací ve vesmíru.
Ztratit posádku na kosmické misi by bylo totiž pro obě země natolik devastují, že se pragmaticky dohodly: pojďme vyzkoušet, jestli by jedna strana v případě takové katastrofy nemohla přijít té druhé na pomoc. To by ale znamenalo extrémně složitou operaci – setkání a spojení dvou kosmických lodí. To je manévr, který byl považovaný za mimořádně náročný i za normálních okolností, natožpak když se jednalo o dvě zcela odlišné technologie dvou stran, které si nevěřily.
Přípravy na kosmické setkání trvaly roky
Velitelem amerického Apolla se stal trojnásobný astronaut Thomas Stafford, jehož loď Gemini 6 se v prosinci 1965 na oběžné dráze poprvé setkala s plavidlem Gemini 7. Spojovací modul pilotoval Donald Slayton. Třetím členem posádky byl Vance Brand. Sojuzu velel Alexej Leonov, první člověk na světě, který vstoupil do otevřeného kosmického prostoru (v březnu 1965). Doplňoval ho Valerij Kubasov, který v roce 1969 absolvoval první společný let lodí Sojuz 7 a Sojuz 8.
Před startem museli vědci na obou stranách vyřešit řadu problémů, především rozdílnou konstrukci Apolla a Sojuzu. Sověti například létali s kabinou naplněnou stlačeným vzduchem, zatímco Američané se stlačeným kyslíkem. Aby bylo možné obě směsi propojit, musel být snížen tlak vzduchu Sojuzu a postaven spojovací modul, ve kterém kosmonauti při přechodu z jedné lodi do druhé strávili určitý čas nutný k aklimatizaci.
Posádky se také musely naučit jazyk kolegů, protože komunikace se vedla v jazyku posluchače – Američané mluvili rusky a Rusové anglicky. Navštěvovali se vzájemně v Houstonu a v Hvězdném městečku, kde se podrobně seznamovali s konstrukcí obou lodí a učili se je řídit.
Přípravy trvaly více než dva roky. Jako první odstartoval 15. července 1975 ve 13:20 SEČ z Bajkonuru Sojuz 19. Miliony lidí v USA mohly poprvé v televizi přímo sledovat start sovětské rakety. Týž den ve 20:50 hodin SEČ se z mysu Canaveral odlepilo i Apollo 18. Na oběžné dráze zaujaly obě lodi ve stanovené době výchozí pozice a začaly se připravovat ke spojení. Spojovací manévr začal 17. července ve 13:54 SEČ, když byly lodě od sebe vzdáleny 1130 kilometrů. Spojení se povedlo napoprvé, v 17:12 SEČ. Za tři hodiny si ve dveřích spojovacího modulu Stafford s Leonovem podali ruce.
Přátelé, na čas
Následovaly vzájemné návštěvy posádek, reportáže, společné jídlo, výměny vlajek a dárků. Posádky provedly pokusy s UV zářením, tavbou kovů nebo umělým zatměním Slunce. Definitivně se plavidla rozpojila 19. července. Sojuz 19 přistál 21. července 1975 v 11:51 SEČ u Arkalyku v Kazachstánu a Apollo 24. července 1975 ve 22:18 SEČ v Tichém oceánu nedaleko Havajských ostrovů. Mise byly úspěšně završeny.
Pouze americká posádka měla menší zdravotní potíže, protože se kvůli chybě při přistání nadýchala škodlivých plynů. Projekt Sojuz-Apollo měl zahájit hlubší spolupráci obou velmocí. Ale přituhnutí v mezinárodní politice, utajování techniky Sověty a jejich snaha získat co nejvíc informací od druhé strany znamenalo nejen opětovné zostření vztahů mezi velmocemi, ale i konec vesmírné spolupráce.
I tato jedna osamocená expedice přesto stačila k potvrzení, že se kosmické lodě obou zemí mohou na oběžné dráze spojit, a tedy i případná záchranná výprava je reálná. Naštěstí to ale nebylo nikdy zapotřebí, k žádné katastrofě, která by takovou misi vyžadovala, totiž nikdy nedošlo.
Na další vesmírné spojení si svět musel počkat dvacet let a na pád komunistického režimu. Až roku 1995 se spojil americký raketoplán Atlantis s ruskou orbitální stanicí Mir a spojením vzniklo největší těleso, jaké kdy lidé vytvořili ve vesmíru.
Od té doby pak kosmické spolupráce pokračovaly v přátelském duchu zejména na stanici ISS – a trvá tam, přes konflikt kvůli ruské invazi na Ukrajinu, i nadále.
