Archeologové dospěli k závěru, že anglosaské kláštery byly vůči útokům vikingů odolnější, než dosud předpokládali. A to přesto, že opatství ležela přímo v centrech pozornosti námořních nájezdníků.
Klášter Lyminge, který leží v Kentu, se nacházel v první linii dlouhotrvajících vikinských útoků. Nový výzkum ukázal, že jim dokázal odolávat téměř sto let. Mohly za to velmi účinné obranné strategie, které zavedli jak církevní, tak i světští vládci Kentu.
„Obraz nelítostných vikinských nájezdníků, kteří vraždí bezmocné mnichy a jeptišky, je založený na písemných záznamech, ale opětovné zkoumání důkazů nám ukazuje, že kláštery byly odolnější, než bychom mohli očekávat,“ vysvětluje archeolog Gabor Thomas, který výzkum vedl.
Přestože se klášter nachází v oblasti Kentu, která byla na přelomu osmého a devátého století plně vystavena nájezdům vikingů, důkazy naznačují, že komunita v Lyminge tyto útoky nejen přežila, ale zotavila se z nich lépe, než se historici dříve domnívali, ukazuje výzkum, který vyšel na konci ledna v časopise Archaeologia.
Během archeologických vykopávek v letech 2007 až 2015 a roku 2019 archeologové odkryli hlavní prvky kláštera, včetně kamenné kaple v jeho srdci, obklopené širokým pásem dřevěných budov a dalších staveb, v nichž mniši žili svůj každodenní život. Radiokarbonové datování z kostí poražených zvířat vyhozených jako odpadky ukazuje, že toto osídlení přetrvávalo téměř dvě století po založení kláštera ve druhé polovině sedmého století.
- Pravidla českého pravopisu připouštějí variantu vikingové i Vikingové; pravopis se liší podle významu. Přitom platí, že vikingové jsou původně námořní lupiči. V odborné etnologické literatuře byl vysloven názor, že „vikingové“ nikdy nebylo etnografické (kmenové) pojmenování, nýbrž jen obecné pojmenování jistého typu germánských bojovníků.
- Vikingové jsou pak prvoobjevitelé Ameriky i severské etnikum, Normani.
- Spory jsou často také o přídavné jméno vikinský/vikingský. Slovníky (NASCS, SSJČ) uvádějí pouze podobu vikinský, v úzu je však velmi častá (podle databází Českého národního korpusu dokonce častější) podoba vikingský.
Historické záznamy uložené v nedaleké katedrále v Canterbury ukazují, že po nájezdu v roce 804 našeho letopočtu získala klášterní komunita v Lyminge azyl v relativním bezpečí opevněného útočiště Canterbury, bývalého římského města a správního a církevního hlavního města anglosaského Kentu. Až doposud si vědci mysleli, že tam už mniši zůstali.
Klášter pod útokem
Nové důkazy z vykopávek ale říkají, že mniši se nejen vrátili, aby znovu založili svou osadu v Lyminge, ale že zde žili a stavěli ještě několik desetiletí v průběhu devátého století. Tedy v době, kdy okolí plenily vikinské nájezdy. Datovatelné artefakty, jako jsou stříbrné mince nalezené na místě, umožnily vědcům nahlédnout do toho, jak proces znovuzaložení mnišské komunity vlastně vypadal.
„Tento výzkum vykresluje komplexnější obraz minulosti. Kláštery nebyly rozhodně nějakým snadným cílem pro vikingy,“ uvedli autoři. Tahle představa je sice podle nich zažitá v populárních zprávách o vikinských nájezdech na základě zaznamenaných historických událostí, jako byl například ten nejslavnější na ostrovní klášter Lindisfarne v roce 793 našeho letopočtu, ale neříká celou pravdu.
Zajímavé je, že se ve stavebních úpravách objevovala spousta normanských prvků. Obránci kláštera tedy pomalu splývali s kulturou, která na ně útočila. Současně ale nezanikaly staré stavby, některé byly opraveny v původním duchu, takže je jasné, že vikingové toto místo neovládli.
Proč se jim to nepodařilo, archeologové nevědí. Je možné, že klášter byl díky svým pevným zdem a příznivé poloze příliš náročným cílem – a stavební úpravy tuto roli posilovaly. Současně je ale pravděpodobné, že roli hrála i diplomacie a možná také fakt, že obyvatelstvo se měnilo – přibývalo v něm „nájezdníků“ přirozenou cestou, aniž by došlo k vyplenění místa. To naznačuje, že tato stále do značné doby neznámá doba nebyla tak černobílá, jak ukazují některé příběhy, a že vztahy mezi útočníky a obránci mohly být mnohem pestřejší.
Klášter nakonec ale útokům neodolal a na konci devatého století ho jeho obyvatelé opustili. Prázdný ale nevydržel ani sto let, než se do něj mniši znovu vrátili.
