Roku 1989 proběhl masový úprk východoněmeckých občanů na Západ – a to přes Prahu. Archivy teď vydaly příběh rodiny, která tuto „emigrační“ cestu objevila. A to už před padesáti lety.
Praha byla toho října plná opuštěných trabantů a wartburgů. Oprýskané vozy postávaly hlavně v ulicích kolem západoněmecké ambasády. Právě tu totiž zaplavily tisíce lidí z východního Německa, kteří se rozhodli získat povolení k výjezdu do západního Německa. Bylo to neorganizované, chaotické a do značné míry spontánní. A předznamenávalo to blížící se rozpad komunistického systému, který ovládal východ Evropy od konce druhé světové války.
Celé to začalo v září 1989, kdy východoněmecká vláda změnila předpisy, které se týkaly výjezdů občanů do Maďarska. Nesměli tam už bez zvláštního povolení. Komunistický režim v té době už fungoval dost dýchavičně, takže to Němci nedali svým občanům vědět včas. A Československo bylo solidární, takže tisíce východních Němců pohraničníci vraceli na slovensko-maďarských hranicích zpět.
Celá řada východoněmeckých občanů, která se do Maďarska nedostala, se odmítla vrátit zpátky domů – místo aby při cestě z Maďarska pokračovali k hranicím, zůstali v Praze, kde žádali o azyl na západoněmecké ambasádě v Lobkovickém paláci.
„Tehdy občané východního Německa mohli bez problémů sledovat západoněmeckou televizi. Celá věc se každý den vysílala v západoněmeckých zprávách, kolem zahrady stály všude kamery a televizní štáby,“ popsal v pořadu Historie.cs dobovou atmosféru historik Oldřich Tůma. „Z toho vznikala možná až hysterická atmosféra: teď je ještě pár dní možnost, tak to zkusíme. A lidí přibývalo, na konci září jich bylo téměř deset tisíc a do komplexu ambasády se už nevešli, takže museli bivakovat v ulicích kolem,“ doplnil.
Nové prameny
Jak tento fenomén vlastně začal, ale není příliš prozkoumané. Němečtí historici teď zveřejnili prameny, které ukazují na mnohem starší původ, než se doposud soudilo. Pražské velvyslanectví totiž zřejmě jako první „obsadila“ už v roce 1974 rodina z Altenburgu v Durynsku. A přesně před padesáti lety – v říjnu 1974 – úspěšně odcestovala do západního Německa.
„Stefan Peterlowitz žil v NDR (Německé demokratické republice alias východním Německu) spořádaně, ale životní podmínky a tamní vláda mu stále více vadily. Měl profesní kontakty v západním Německu a využíval je a západoněmecké noviny k tomu, aby se dozvěděl o životě na druhé straně (Berlínské) zdi,“ popisují historici z Archivu německého ministerstva zahraničí. „Při hledání slabého místa, které by mohl využít k útěku, si všiml článku 116 Základního zákona Spolkové republiky Německo (ústavy). Podle něj je „Němcem každý (...), kdo má německé státní občanství nebo našel útočiště jako uprchlík (...) německé národnosti (...) na území Německé říše ke dni 31. prosince 1937,“ doplnili experti.
Peterlowitz si to tedy vyložil tak, že je i on nadále občanem Spolkové republiky Německo – tedy tehdejšího západního Německa.
Ještě prodat vláčky
Poté, co rodina prodala auto a svůj největší poklad, velký model železnice, poslali Peterlowitzovi poštou své nejdůležitější vybavení přátelům do Hamburku. Pak řekli známým, že jedou na dovolenou k Baltu. Ale nasedli na vlak opačným směrem – do Prahy. Jejich cílem bylo západoněmecké velvyslanectví.
To tehdy ještě nesídlilo v Lobkovickém paláci, ale nacházelo se v nejvyšším patře hotelu Jalta na Václavském náměstí. Rodina Peterlowitzových se tam obrátila na úředníky a řekla jim: „Pocházíme z NDR a chtěli bychom německé pasy.“
Po dlouhé diskusi o Varšavské smlouvě a údajně falešném nároku na západoněmecké pasy dostal Stefan Peterlowitz od byrokratů zamítavou odpověď a tři tisíce korun na cestu zpět domů, do NDR. Smutní Peterlowitzovi velvyslanectví opustili – jen aby se tam za tři dny objevili znovu, tentokrát s celým svým majetkem a rozhodnutím neopustit ho, dokud nedostanou vytoužené pasy.
Pomohla náhoda
Diplomaté se s nezvanou návštěvou smířili a doufali, že touha po pasu Peterlowitzovy rychle přejde. Rodina dostala malý pokoj s jednou pohovkou, dvěma většími křesly a malou knihovničkou. Děti spaly namačkané v křeslech, paní Peterlowitzová na pohovce a její manžel na podlaze. Jídlo dostávali z hotelové kuchyně a zaměstnanci velvyslanectví jim také občas přinášeli koláče a dětem hračky.
Dlouhé dny si krátili četbou novin a knih z výše zmíněné knihovničky. Mezi nimi našel Stefan Peterlowitz i Ústavu Spolkové republiky Německo. Do té doby ji neměl šanci vidět, opíral svou amatérskou právní úvahu jen o to, co někde zaslechl. Teď ale držel v rukou fakta, která mu mohla pomoci změnit vlastní osud.
Výsledkem jeho snahy byl dopis, který napsal tehdejšímu spolkovému kancléři Helmutu Schmidtovi. Opřel se v něm o přesné citace zákonů a požadoval, aby se na něj vztahoval článek 116 „se všemi právy a povinnostmi z něj vyplývajícími“. A protože se na velvyslanectví mohl dívat na západoněmeckou televizi, doplnil, že podle veřejnoprávní ZDF se platnost článku 116 vztahuje také „na Němce z NDR“.
Pracovníci velvyslanectví dopis přijali a prostudovali ho. O několik dní později se rodině osobně představil důvěrník německé vlády Jürgen Stange. „Co jste si mysleli? Zbláznili jste se? Víte vůbec, co jste provedli? Mezi Bonnem a Prahou doslova hoří dráty. Případ P. dělá obří vlny,“ hřímal. Od té doby byl právě Stange pověřen jednáním s NDR a byl v kontaktu s právníkem Wolfgangem Vogelem, který Peterlowitzovy zastupoval a také organizoval propuštění politických vězňů německou vládou.
Spousta práce i trocha historického štěstí
Trvalo to tři týdny. Celou tu dobu se vyjednávalo na nejvyšší úrovni – a nakonec se díky souhře náhod i píli západoněmeckých úřadů zadařilo. Ráno 4. října 1974 Peterlowitzovi mohli opustit východní Německo. Cestovali přes východní Berlín do západního, kde pak dostali západoněmecké občanské průkazy.
Ve skutečnosti k odjezdu přispělo nejen vytrvalé odmítání Peterlowitzových vrátit se do NDR, ale také politické podmínky. Začínaly totiž přípravy oslav 25. výročí vzniku tohoto státu. Podle telegramu z Prahy se o souhlas s odjezdem rodiny zasloužil osobně Erich Honecker – tehdější neomezený vůdce východního Německa.
Pro západní Německo, tedy Spolkovou republiku byl případ dost nepříjemný, narušoval totiž bezproblémové pokračování vzájemných vztahů mezi rozdělenými státy. Rodina Peterlowitzových se proto musela zavázat „zachovávat nejpřísnější mlčenlivost“ o způsobu svého odjezdu. To pro všechny znamenalo zdržet se rozhovorů s novináři a v podstatě o svém osudu nijak nekomunikovat.
