Modul SLIM japonské vesmírné agentury JAXA úspěšně přistál na povrchu Měsíce. O průběhu přistání v přímém přenosu informovala JAXA, která manévr vyhodnotila jako „hladký“. Představitelé agentury později uvedli, že řídicí středisko komunikuje s modulem, ale jeho solární panel zatím negeneruje elektřinu. Japonsko se stalo pátým státem na světě, který dokázal na Měsíci se svým modulem přistát.
Japonská sonda přistála na Měsíci. Země vycházejícího slunce se stala členem elitního klubu
Události: Japonská sonda přistála na povrchu Měsíce (zdroj: ČT24)
Sonda SLIM zahájila přistávací manévry v pátek v 16:00 SEČ, o dvacet minut později úspěšně přistála na Měsíci. „Zdá se, že solární jednotka v tuto chvíli negeneruje elektřinu a model proto funguje na baterii. Ta vydrží několik hodin,“ uvedlo později vedení JAXA.
Podle expertů se ovšem úhel, pod kterým dopadají sluneční paprsky, postupně mění. „Nakonec se tedy může povést, že slunce bude na solární panely svítit. Vyhodnocujeme, jaký postup bude nejlepší. Stále je naděje, že panel začne opět generovat energii a vše se restartuje,“ sdělil viceprezident JAXA Hitoši Kuninaka.
Přistání na Měsíci a navázání komunikace považuje japonská vesmírná agentura za úspěch i s ohledem na získání velkého množství dat. „Zatím analyzujeme data včetně potvrzení, zda bylo přistání do sta metrů od cíle, o což jsme usilovali. Vyhodnocení potrvá zhruba měsíc,“ konstatovali představitelé JAXA.
SLIM odstartoval v japonské raketě H-2A loni 6. září. Sonda se o prostor v raketě dělila s rentgenovým vesmírným dalekohledem XRISM, který byl krátce po startu umístěn na nízkou oběžnou dráhu Země a nedávno po úspěšném testovacím období poslal domů své první zkušební fotografie. SLIM se potom vydal na dlouhou cestu k Měsíci; na oběžnou dráhu kolem Luny dorazil na Štědrý den. Sonda i Japonská vesmírná agentura se pak tři týdny připravovaly na přistání.
SLIM měl přistát na okraji měsíčního kráteru Shioli. Cílem mise je hlavně demonstrovat technologii potřebnou k tak přesnému přistání. „Architektura mise SLIM má posunout standardy přistávacích misí na Měsíci od přistání tam, kde je to snadné, k přistání přesně tam, kde je to zapotřebí,“ zní cíl výpravy.
SLIM nebyl prvním japonským pokusem o přistání na Měsíci. Malý přistávací modul nazvaný Omotenaši odstartoval k Měsíci v rámci mise NASA Artemis 1 bez posádky v listopadu 2022, ale tato sonda nedosáhla svého cíle. A loni v dubnu sonda Hakuto-R, kterou postavila tokijská společnost ispace, havarovala při pokusu o přistání poté, co její senzory zmátla topografie Měsíce.
Vizualizace přistání:
Japonsko se tímto úspěchem dostalo do elitní společnosti – dopravit svou technologii na Měsíc dosud dokázaly jenom Spojené státy, Rusko (Sovětský svaz), Čína a Indie. Tyto pokusy jsou nesmírně náročné a často bývají neúspěšné. Dokazuje to i selhání americké mise tento týden:
Japonský kosmický program je úspěšný
Japonský vesmírný program dlouho patřil k nejrozvinutějším na světě, značné škody ale utrpěl koncem 90. let a začátkem nového tisíciletí po neúspěšných raketových startech. Ochromen byl i několikaletou hospodářskou stagnací země. Zaměřil se především na malé vědecké projekty. Japonsko se tak dostalo do stínu vesmírných ambicí Číny.
Japonská vesmírná agentura JAXA, která vznikla v roce 2003 sloučením tří nezávislých agentur, ale prošla v posledních letech reorganizací a snaží se udržet krok v dobývání kosmu s dalšími světovými mocnostmi.
Mezi kosmické velmoci se Japonsko zařadilo v únoru 1970, kdy na oběžnou dráhu vypustilo družici Osumi. Japonsko se tak stalo po Rusku, Spojených státech a Francii čtvrtou zemí na světě, která satelit samostatně vypustila. Zařízení však fungovalo pouze jeden den a poté bylo odstaveno. Trvalo ale dalších 30 let, než se jej podařilo navést na 5000 kilometrů dlouhou zpáteční cestu k Zemi a v srpnu 2003 satelit Osumi shořel v zemské atmosféře.
V lednu 1990 vyslalo Tokio první lunární sondu Hiten, čímž se Japonsko stalo po Rusku (Sovětském svazu) a Spojených státech třetí zemí světa s vlastní sondou na oběžné dráze kolem Měsíce. Sonda, která Měsíc několikrát obletěla, ukončila svoji činnost v dubnu 1993 pádem na měsíční povrch. Poté však japonský vesmírný program potkala řada neúspěchů. V roce 1998 například vypustilo Japonsko svoji první sondu směřující k Marsu, zařízení Nozomi (Naděje) ale bylo po několika letech poškozeno silnou sluneční erupcí, jeho hlavní pohonné jednotky byly vyřazeny z provozu, a nepodařilo se mu tak dosáhnout oběžné dráhy rudé planety.
Za nejambicióznější od amerického programu Apollo byla odborníky považována lunární mise Kaguja (známá také pod názvem SELENE), kterou Japonsko zahájilo v září 2007 a od října téhož roku sonda obíhala Měsíc ve výšce sto kilometrů nad jeho povrchem. Jejím úkolem bylo podrobně zmapovat povrch Měsíce, a umožnit tím další výzkum jeho hlubších vrstev. Mise měla skončit po roce, ale JAXA se ji nakonec rozhodla prodloužit a spustit sondu na nízkou měsíční oběžnou dráhu. V roce 2009 byl „život“ sondy ukončen kontrolovaným nárazem do Měsíce.
Japonsko se podílí také na zkoumání dalších planet sluneční soustavy. V roce 2010 vyslalo do vesmíru sondu Akacuki, která měla zkoumat Venuši, sondě se ale na oběžné dráze této planety podařilo zakotvit až na druhý pokus o pět let později. V roce 2018 odstartovala z kosmodromu Evropské kosmické agentury (ESA) Kourou ve Francouzské Guyaně nosná raketa Ariane 5 směřující k Merkuru se dvěma satelity: přístrojem ESA Mercury Planetary Orbiter (MPO), který zkoumá povrch a složení planety, a přístrojem agentury JAXA Mercury Magnetospheric Orbiter (MMO), jenž měří magnetismus Merkuru.
Japonsko se v posledních letech zaměřuje i na zkoumání planetek a přepravu vzorků z nich na Zemi. První sondu Hajabusa (Sokol) japonští vědci vypustili v roce 2003 a její let byl úspěšný, i když návrat zkomplikovaly technické problémy. Pouzdro se vzorky z asteroidu Itokawa nakonec na Zemi přistálo v polovině roku 2010. V roce 2014 na misi navázala sonda Hajabusa 2, která se vydala na cestu k planetce Ryugu. K cíli dorazila v polovině roku 2018. Na Zemi se sonda vrátila v roce 2020 s více než 5,4 gramu materiálu z podpovrchové vrstvy planetky.