Grónský ledovec není ani zdaleka tak stabilní, jak to ještě nedávno vypadalo. Celé kilometry ho roztály před pouhými 400 tisíci lety. Způsobilo to masivní zvýšení mořské hladiny po celém světě, popsali vědci v odborném časopise Science.
Grónské ledovce zcela roztály v nedávné geologické minulosti, prokázala analýza vzorku zapomenutého v mrazáku
Během studené války se tajná mise americké armády v táboře Century v severozápadním Grónsku provrtala skrz 1400 metrů ledu. Získala ze dna tohoto otvoru vzorek půdy a horniny, které se pod „věčným ledem“ nacházejí. A pak ho ztratila.
Když ho náhodou vědci roku 2017 objevili v mrazáku v armádním skladišti, analyzovali ho a zjistili, že led není ani zdaleka věčný. Vzorek totiž obsahoval nejen sediment, ale také listy a mech, které pocházely z pravěkého lesa, jenž se kdysi na místě ledovce vyskytoval.
Hlubší rozbor ukázal, že tyto rostliny na místě dnes až dva kilometry silného ledovce rostly ještě před asi 416 tisíci lety.
Neprůstřelné důkazy o minulosti ostrova
Až donedávna se geologové domnívali, že Grónsko je ledová pevnost, která se po miliony let prakticky neměnila. I v době takzvaného středověkého teplotního maxima se ústup ledu týkal jen malých kousků území kolem pobřeží, drtivá většina ledovce zůstávala beze změny.
Před dvěma lety ale výzkum vzorku z tábora Century prokázal, že pravděpodobně tento příkrov roztál před méně než jedním milionem let. Jiní vědci, kteří pracovali v centrálním Grónsku, shromáždili údaje, podle nichž tamní led roztál nejméně jednou za posledních 1,1 milionu let, ale až do této studie nikdo přesně nevěděl, kdy led zmizel.
Teď se původnímu týmu podařilo pomocí pokročilé luminiscenční technologie a analýzy vzácných izotopů vytvořit ještě jasnější obraz: velké části grónského ledovce roztály mnohem dříve než před milionem let. Nová studie předkládá přímý důkaz, že usazeniny těsně pod ledovým příkrovem vznikly působením tekoucí vody, a to v prostředí bez ledu v období mírného oteplení, které se nazývá jedenáctá mořská izotopová fáze. To probíhalo v době před asi 424 tisíci až 374 tisíci lety. Toto tání způsobilo zvýšení hladiny moří na celém světě nejméně o pět metrů.
„Je to první neprůstřelný důkaz, že velká část grónského ledového příkrovu zmizela, když se oteplilo,“ vysvětluje Paul Bierman z Vermontské univerzity, který novou studii vedl společně s hlavním autorem Drewem Christem.
Minulost naznačuje budoucí vývoj
Pochopení minulosti Grónska je zásadní pro předpověď toho, jak bude jeho obří ledový příkrov reagovat na oteplování klimatu v budoucnu a jak rychle bude tát. Hrozí lidstvu rychlý vzestup hladiny moří o celé metry? Ohrozí to všechny pobřežní oblasti na světě? Nová studie poskytuje přesné důkazy o tom, že Grónsko je na změnu klimatu citlivější, než se dosud předpokládalo, a že mu proto hrozí vážné riziko nevratného roztání.
„Minulost Grónska, kterou jsme získali z tohoto vzorku, naznačuje, že planetu Zemi čeká teplá, vlhká a z velké části bezledová budoucnost,“ říká Bierman, „pokud se nám nepodaří výrazně snížit koncentraci oxidu uhličitého v atmosféře.“
„Pokud roztají jen části grónského ledového příkrovu, hladina moře dramaticky stoupne,“ říká Tammy Rittenourová, která se na studii podílela. „Při dopředném modelování rychlosti tání a reakce na vysokou hladinu oxidu uhličitého počítáme se zvýšením hladiny moře o metry, pravděpodobně o desítky metrů. A pak se podívejte na výšku New Yorku, Bostonu, Miami, Amsterdamu. Podívejte se na Indii a Afriku – většina světových populačních center je blízko hladiny moře.“
„Před čtyřmi sty tisíci lety na pobřeží žádná města nebyla, ale teď tam jsou,“ dodává Paul Bierman.
Příliš vratká stabilita
„Vždycky jsme předpokládali, že grónský ledový příkrov vznikl asi před dvěma a půl miliony let a že tam prostě celou tu dobu je a že je velmi stabilní,“ upozorňuje Rittenourová. „Možná, že jeho okraje roztály, nebo s větším množstvím sněhu trochu ztloustl, ale nezmizel. Ale tato práce ukazuje, že to tak nebylo. On roztál.“
Vědci odebrali ve specializované temné komoře kousky usazenin ze získaného ledového jádra a vystavili je modrozelenému nebo infračervenému světlu. Tím uvolnili elektrony, které se v nich zachytily, když byla hmota ještě vystavená slunečnímu světlu. Díky pokročilým nástrojům se povedlo převést počet těchto částic na jakési hodiny, které s dostatečně vysokou přesností ukazují, kdy byly tyto sedimenty naposledy vystaveny slunci.
Místo výzkumu základna pro rakety
Tento vědecký úspěch mohl vzniknout jen díky napůl zapomenutému armádnímu experimentu. Tábor Century byl v 60. letech 20. století americkou vojenskou základnou ukrytou v tunelech pod grónským ledovým příkrovem. Jedním ze strategických cílů byla přísně tajná operace nazvaná Projekt Iceworm. Jejím cílem bylo ukrýt stovky jaderných raket pod ledem poblíž Sovětského svazu. Jako zástěrku armáda uváděla, že tábor je arktickou vědeckou stanicí.
Mise s raketami byla neúspěšná, ale vědecký tým během ní dokončil první výzkum svého druhu, včetně vyvrtání téměř kilometr hlubokého ledového jádra. Vědci z Camp Century se zaměřili na samotný led, minulost planety je přitom moc nezajímala. Bylo pro ně důležité jen to, jestli je led dost stabilní, aby se do něj daly ukrýt jaderné střely.
Pak se odebrané ledové jádro v 70. letech dostalo z vojenského mrazáku na univerzitu v Buffalu a v 90. letech do jiného mrazáku v Dánsku. Tam se na desítky let ztratilo, dokud nebylo znovu objeveno, když se jádra stěhovala do nového mrazáku.