Neil Armstrong se stal astronautem díky obrovskému talentu, který byl poprvé prověřen za Korejské války, kdy sloužil u námořního letectva. Od bojování se pak přesunul k testování nových letadel včetně raketového letounu X-15. A jako určující se pro jeho budoucnost ukázala rozvaha, kterou projevil při pilotování právě tohoto stroje.
Měl možnost vyzkoušet vlastnosti více než dvou stovek nových strojů, od letadel přes helikoptéry až po zcela experimentální a jen těžko zařaditelné stroje. A právě během testu jednoho z nejpodivnějších letadel americké armády došlo k situaci, která mu otevřela dveře k vůbec nejprestižnějšímu oboru – létání do vesmíru.
Stalo se to podle Armstrongova životopisu First Man od Jamese Hansena v pátek 20. dubna roku 1962. Armstrong toho dne testoval raketový letoun X-15. Tento experimentální stroj byl schopný přiblížit se k hranici vesmíru, povedlo se to celkem při třinácti letech. Dodnes drží rychlostní rekord u nejvyšší dosažené rychlosti pilotovaného stroje – překročil 6,72 Machů, a letěl tedy více než šestkrát rychleji než moderní trysková letadla.
Problematický let
Mimořádné vlastnosti tohoto stroje potřebovaly mimořádné piloty, letoun se v extrémních výškách a při extrémních rychlostech choval mnohdy nevypočitatelně. Vlastnosti pohybu v takovém prostředí i dopady na člověka se tehdy navíc teprve začínaly zkoumat, mimo jiné právě v tomto programu.
Armstrong toho dne s X-15 vystoupal do výšky 63 kilometrů nad Zemí (běžná dopravní letadla se dnes pohybují asi v šestině této výšky) a šlo o nejvyšší vzdálenost od zemského povrchu, kterou Armstrong pokořil, než ji překonal v rámci kosmického programu Gemini. To vyletěl ještě čtyřikrát výš.
V kokpitu X-15 se dostal do takzvané mezosféry, tedy části atmosféry, kde už je velmi nízká hustota vzduchu a teploty klesají k minus sto stupňům Celsia. V této výšce se měl pokusit o manévr a současně musel sledovat přístroj MH-96, který byl určený k tomu, aby bránil letadlu překonat přetížení 5G. Při klesání držel Armstrong letoun „čumákem“ nahoru.
Jenže přitom došlo k něčemu nečekanému. Letadlo zase začalo stoupat a přitom dosáhlo zrychlení asi 4G. A omezovač se nezapnul, přestože na to Armstrong čekal. Ukázalo se, že reálný let vůbec neodpovídá tomu, co předvídaly simulace, které pilot podstoupil na Zemi. Na tuto situaci nebyl vůbec připravený – a letěl přitom rychlostí kolem 3600 kilometrů za hodinu. Za jednu sekundu tedy překonal víc než kilometr, to vše ve výšce 42 kilometrů.
Jeho problémů si všimli v ten moment už i dole na Zemi v řídicím středisku. „Neotáčíš se, zahni ostře vlevo, Neile. Ostře doleva!“
Armstrong ale nebyl něčeho takového schopen, v řídkém vzduchu se letadlo nemohlo takto otočit, nemělo pro takový manévr dostatek odporu. A tak X-15 s Armstrongem v kokpitu mířilo po balistické dráze, podobně jako kule vystřelená z děla, směrem k Los Angeles a dalším hustě zalidněným oblastem jižní Kalifornie.
Ledově klidný Armstrong
Přesto zachoval ledový klid a vyčkal, až ho balistická křivka snese níž, do hustější atmosféry, kde se budou moci křídla jeho letounu už do atmosféry „zakousnout“. Okamžitě provedl obrat o 180 stupňů, to vše ve třiceti kilometrech nad Zemí. Měl ale další problém, musel začít bleskově brzdit, aby se mu podařilo vůbec přistát na základně, kterou byla Edwards Air Force Base.
Zcela neplánovaná situace vedla k tomu, že během pouhých 12,4 minuty urazil vzdálenost přes 560 kilometrů. To je rekord jak délkou letu, tak i vzdáleností pro všech 199 letů letounů X-15. Armstrong během něj zvládl dokonale improvizovat, vyřešil situaci, na kterou nemohl být připravený, choval se zcela klidně a neohrozil civilní populaci, i když to bezprostředně hrozilo.
Není divu, že se stal už o půl roku později, 17. září 1962, členem oddílu NASA.
