Dvanáctého dubna je to šedesát let od chvíle, kdy člověk poprvé obletěl Zemi. Sovětský kosmonaut Jurij Gagarin otevřel lidstvu úplně nové možnosti, sám za to ale zaplatil nejvyšší cenu.
Sovětský Sputnik otevřel 4. října 1957 bránu do vesmíru. Obě velmoci, Sovětský svaz a Spojené státy, vypouštěly družice, jejichž hodnotu veřejnost většinou posuzovala podle jejich váhy, zatímco vědecký výzkum nebrala moc na vědomí. Z amerického mysu Canaveral na Floridě občas přicházely filmové a fotografické záběry havárií. Takové katastrofy však agentura TASS z kosmodromu Bajkonur nehlásila – o nich jsme se dovídali, když jsme po večerech poslouchali česká vysílání západních rozhlasových stanic, ovšem pokud jsme tomu v šumění komunistických rušiček vůbec rozuměli.
Zatímco vědci přemýšleli o tom, jak budou zkoumat vesmír a co jim to přinese, generálové obou zemí o něm snili jako o čtvrtém bitevním poli. Spustil se závod, jaký tady dosud nebyl.
Kdo ovládne vesmír, ten ovládne i Zemi
Američané vypustili svou první družici až na počátku roku 1958. Sověti tedy první kolo o vesmír vyhráli.
Američané byli stále otevření. Seznámili svět se sedmičkou letců, které chtěli vypravit v nejbližší době do vesmíru. Sověti zůstávali tajuplní – občas o tom také mluvili, ale nic určitého neřekli. Nicméně začátkem roku 1961 bylo jasné, že do startu prvních lidí do kosmu zbývají už jenom týdne nebo měsíce – ale jestli budou mluvit rusky, nebo anglicky, to nikdo nevěděl.
Hlavním zdrojem informací o postupu v Sovětském svazu se stala střediska dálkového odposlechu, které Američané instalovali podél sovětských hranic. Pokrývaly nejen rádiové hovory všeho druhu, ale také elektrické povely při přípravě raket, které se jejich specialisté naučili dešifrovat.
Obě začínající kosmické velmoci zvolily rozdílné přístupy. Hlavní konstruktér sovětských raket a družic Sergej Koroljov chtěl postavit nejjednodušší kosmickou loď, v níž bude kosmonaut sedět jako pasažér a nic nedělat. Nejdůležitější bude zjistit, jestli člověk vydrží bez úhony ve stavu beztíže. Proto hledali budoucí hrdiny vesmíru mezi mladými nadporučíky a kapitány letectva. Američané chtěli, aby pasažéři jejich kosmické kabiny řídili, proto požadovali zkušené inženýry a zkušební piloty, třicátníky.
V dubnu 1958 nařídil Koroljov šéfprojektantu Konstantinu Feoktistovovi: „Načrtněte projekt kabiny pro člověka k suborbitálnímu letu, který se uskuteční někdy v letech 1964–1967.“
Konec opatrnictví – jednou okolo Země!
Vývoj sovětské lodi probíhal poměrně rychle, bez zádrhelů, také americká konkurence vyhlásila časný termín. Proto v listopadu 1958 počítal Koroljov s vypuštěním prvního člověka už koncem roku 1960. Ale žádný suborbitální výskok, nýbrž celý jeden oblet Země.
V květnu 1960 zkušebně odstartovali Sověti prototyp kosmické kabiny, zatím bez člověka. Nepovedlo se, nevrátila se. Pokus o vypuštění další v červenci dopadl ještě hůř, havarovala raketa. Zaznamenaly to americké sledovací stanice a my za železnou oponou jsme se o nich dovídali večer z Hlasu Ameriky. Až v srpnu měli Sověti úspěch, loď se dvěma pejsky kroužila celý den okolo Země a potom přistála. Člověk by mohl letět 5. listopadu.
Nastupuje americká konkurence
V říjnu vybuchla na kosmodromu Bajkonuru bojová raketa R-16 z dílny konstruktéra Michaila Jangela. Dvaadevadesát mrtvých! Koroljovovi se nepodařilo vypustit dvě automatické sondy k Marsu. Rakety pořád nejsou spolehlivé. Zkoušky bez lidí musely pokračovat.
Začátkem prosince se nevrátila kosmická loď se psy, shořeli v atmosféře. O Vánocích explodovala raketa během startu, naštěstí pokusný pes se zachránil.
Také americká NASA fofrovala. V prosinci vypustila prázdnou kabinu Mercury. V lednu a v únoru 1961 to ještě dvakrát zopakovala, jednou se šimpanzem na palubě. Člověk poletí v dubnu.
V březnu se výprava pokusného psa a manekýna Ivana Ivanoviče jednou okolo Země podařila. Koncem měsíce podruhé.
Koroljov rozhodl: „Teď vypustíme kosmonauta!“ Mnozí inženýři to považovali za riziko – pořád máme hodně havárií. Hlavnímu konstruktérovi se to však neodvážili říct.
Tajný kód pro řízení
Z dvacítky kandidátů vytáhli sovětští instruktoři šest nejlepších. Dva mezi nimi vévodili: pětadvacetiletý nadporučík Jurij Gagarin a o rok mladší German Titov. Dalším náhradníkem byl Grigorij Něljubov. Velitel kosmonautů generál Nikolaj Kamanin nakonec vybral Gagarina. Zřejmě byl nejlepší – puntíčkář, optimista, skromný, učenlivý.
V pondělí 3. dubna odletěl Korojlov na Bajkonur. Ve středu ho následovali budoucí kosmonauti, každý v jiném letadle – pro jistotu. Američané plánují vypuštění svého člověka na 28. dubna, ale pouze po balistické dráze.
Raketu R-7 s kabinou Vostok vyvezli z montážní haly na startovací rampu v neděli 9. dubna. Tyčila se do výšky pětipatrového domu. Start proběhne ve středu 12. dubna. Do té doby musí proběhnout mnoho zkoušek lidí a techniky.
Noc před startem strávili Gagarin a Titov v malé finské chatce. Třebaže se tvářili, že spí, nespali, ale lékařům to při kontrole nepřiznali.
Ráno oblékli oba dva kandidáty do skafandrů. Kdyby se Gagarinovi udělalo nevolno, mohl ho Titov okamžitě vystřídat. Bylo to však divadélko – technici by museli vyměnit křesla v kabině, která byla na jejich těla přesně tvarována.
V 6:50 moskevského času, podle něhož se řídí všechna střediska, zastavil u paty rampy autobus s kosmonauty. Dvě hodiny před startem musí sedět Gagarin v raketě, aby všechno překontroloval. Bude nezúčastněným kosmickým cestujícím. Let budou řídit automaty.
Kdyby se náhodou něco pokazilo a musel by do řízení lodi zasáhnout, umožnil by mu to tajný kód. Po mnoha diskusích ho dostal v zalepené obálce. Ale Koroljov a někteří další ho kosmonautovi pošeptali: „125. Nesmíš to však na mne prozradit.“
Hlavní konstruktér a jeho spolupracovníci se přesunuli do bunkru vzdáleného od rampy celý půlkilometr. Odtud budou řídit celou výpravu.
Předstartovní kontroly pokračovaly. Když zavřeli poklop, kontrolka v místnosti řízení signalizovala, že jeden šroub není dotažený. Byl to omyl – vadná byla žárovčička. Kosmonaut zůstal neobyčejně klidný – tep měl 65 za minutu. Zato lidem na kosmodromu stoupl na 100.
„Země má tvar koule“
V 9:07 moskevského času se loď Vostok odpoutala od startovací rampy. První stupeň rakety pracoval výborně. Druhý hořel o něco déle, takže těleso nabralo o něco vyšší rychlost. Třetí byl opět v pořádku.
Gagarin se hlásil: „Jedeme! Všechno probíhá normálně. Cítím se výborně. Nálada dobrá. Vše v pořádku.“ Nejdřív vzrostlo přetížení. Když se po 11 minutách dostala loď na oběžnou dráhu, nastoupil stav beztíže.
Užaslý kosmonaut popisoval krásy Země pod ním. „Poprvé na vlastní oči jsem viděl, že Země má tvar koule. Obraz obzoru je velmi zvláštní a velmi jasný. Neobyčejně krásný je přechod od světlého povrchu Země k úplně černému nebi, na němž jsou vidět hvězdy. Tento přechod je velmi jemný, je to jakýsi úzký pás kolem zeměkoule. Má světlounce modrou barvu. A celý přechod od modrého k černému je neobyčejně plynulý a krásný. Těžko to vylíčit slovy. Když jsem se dostával ze zemského stínu, byl obzor jiný. Měl jasně oranžový pás, který potom přecházel opět v modrou barvu a znovu v barvu úplně černou.“
Výprava pod dohledem Pentagonu
Americký radar v Turecku zaznamenal v 1:07 hodin východoamerického času vypuštění rakety SS-6 ze základny v Ťuratamu. O 13 minut později zjistila stanice radiotechnické špionáže Shemya na jednom ze dvou malinkých ostrůvků Shemichi na Aleutských ostrovech vypuštění člověka. Po pěti minutách odeslala šifrovanou zprávu do Washingtonu.
Službu konající generál v Pentagonu zatelefonoval v půl druhé domů tuto informaci vědeckému poradci Bílého domu profesoru Jeromu Wiesnerovi. Wiesner ji předal tiskovému mluvčímu prezidenta Peirre Salingerovi. Od vypuštění Gagarina uplynulo 23 minut.
Ostatní svět ještě o ničem nevěděl – moskevský rozhlas ohlásil tuto novinu až v 10:08 hodin tamního času, tedy hodinu a čtvrt po tom, co to zjistili Američané.
Moskevský rozhlas dostal z Kremlu tři obálky. V první byla zpráva o úspěšném startu Jurije Gagarina. Ve druhém sdělení o jeho tragickém konci. A třetí obsahovala žádost sovětské vlády celému světu, aby pomohl kosmonautovi, který musel havarijně přistát. Padesát minut od startu směli otevřít první obálku.
Nadšení nad tímto kolumbovským činem zachvátilo všechny kontinenty.
V závěru málem smrtelná havárie
Závěr letu byl neobyčejně dramatický, kosmonaut málem nepřežil – ale to jsme se dověděli až s mnohaletým zpožděním.
Loď Vostok se skládala ze dvou hlavních částí – z válcového přístrojového úseku a z kulovité kabiny pro člověka. K návratu člověka stačila jenom kabina. Obě části se tedy musely rozpojit. Brzdicí motor hořel kratší dobu, než bylo zapotřebí. Elektrický kabel obě části stále spojoval. Hrozilo nebezpečí, že se kabina nenatočí správně do atmosféry, tedy tepelným štítem, a i s kosmonautem se upeče ve vyšších vrstvách atmosféry.
Když po 10 minutách žhavá plazma olízla kabinu, přerušila elektrický kabel, ale kabina se prudce rozrotovala a Gagarin málem ztratil vědomí. Naštěstí rotace ustávala a loď letěla plánovaným způsobem.
Po 108 minutách se kosmonaut vrátil. Záchranné oddíly ho čekaly poblíž Kujbyševa v Novosibirské oblasti. Místo toho se snesl u vesnice Smělovka poblíž města Engels v Saratovské oblasti – to zavinil druhý startovací stupeň.
Kabina nebyla uzpůsobena k měkkému přistání, kosmonaut se musel nechat se svým křeslem vystřelit a přistát na padáku. Mezinárodní letecká federace uznává jenom ty rekordy, kdy se pilot vrací ve své kabině. Aby Gagarinovi náležel titul prvního kosmonauta, musel Sovětský svaz zalhat. Také neobletěl jednou Zemi – k tomu mu chybělo 1500 kilometrů.
Američané měli opět zpoždění. Alan Shepard se vypravil k balistickému skoku v délce 15 minut v kabině Mercury 5. května. Virgil Grissom to zopakoval 21. června. Až John Glenn strávil ve vesmíru pět hodin 20. února 1962.
Sověti tedy vyhráli druhé kolo v závodu o vesmír. Ctižádostivý prezident John Kennedy si dovedl představit třetí kolo, technicky nejobtížnější. Ve zprávě O stavu Unie vyhlásil 25. května 1961: „Věřím, že tento národ si může vytýčit za cíl přistání člověka na Měsíci a jeho bezpečný návrat na Zemi před koncem tohoto desetiletí.“
A toto třetí kolo vyhráli Američané vysazením Neila Armstronga a Buzze Aldrina na Měsíci v červenci 1969. Někteří to považovali za počátek klinické smrti sovětského režimu.
Nevyjasněná smrt
Přes tyto formální nedostatky považujeme Jurije Gagarina za prvního kosmonauta. Není divu, že v šedesátých letech 20. století patřil k idolům mnoha kluků. Dvanáctý duben se slaví jako Den kosmonautiky.
Kreml z něho udělal „velvyslance míru“ – Gagarin musel jezdit po světě, setkávat se s králi, prezidenty, politiky a generály a vyprávět jim o své kosmické premiéře. Byl z toho uštvaný a unavený. Chtěl se do vesmíru vrátit, ale to mu zapověděli. Byl příliš unikátním symbolem, než aby riskovali jeho život.
Občas měl dovoleno trénovat v letadlech. Cvičný let na MiG-15 se zkušeným instruktorem Vladimírem Serjoginem se mu stal 27. března 1968 osudným. Za nevyjasněných okolností zahynuli, jejich stroj se patrně dostal do větrné stopy neznámé nadzvukové stíhačky, která neměla v jejich prostoru co dělat.
Američané proti dezinformacím
V šedesátých letech se objevovaly různé články, jejichž autoři tvrdili, že před Gagarinem letělo několik Rusů, kteří zahynuli. Často to rozšiřovali moskevští dopisovatelé západních levicových novin – chtěli být zajímaví. A dva italští radioamatéři dokonce tvrdili, že zachytili hlasy těchto nešťastníků, kteří žádali o pomoc. Nic takového není pravda. Američané, jejichž radary a odposlechové stanice obepínaly celý svět, nic takového nepotvrdili.
Tečku za tím vším udělal Neil Armstrong, když při návštěvě Hvězdného Městečka napsal do pamětní knihy: „Jurij Gagarin nás všechny pozval do vesmíru.“
(Autorem tohoto článku je publicista Karel Pacner, který ho dopsal jen několik dní před svou smrtí).
