Focaccia (česky někdy fokáča) je jeden z typicky italských druhů pečiva. Těsto podobné pizze se ochucuje olivovým olejem, solí a bylinkami, někdy i sýrem a masem. Jenže podle nového výzkumu archeologů z římské univerzity La Sapienza ukazuje, že vůbec na Apeninském poloostrově nevznikla.
Původ focaccie vědci v nové studii vysledovali až do doby pozdního neolitu. První důkazy o jejím původu vedou do doby mezi lety sedm tisíc a pět tisíc před naším letopočtem, kdy tato tradice vznikla v oblasti takzvaného úrodného půlměsíce na Blízkém východě. Velké bochníky s nejrůznějšími příchutěmi podle vědců nejvíc připomínaly právě toto pečivo.
Forma přípravy byla také typicky „fokáčová“. Pekly se ve speciálních miskách s velkou oválnou základnou a nízkými stěnami vyrobenými z hrubé hlíny. Od běžných nádob se lišily svým vnitřním povrchem upraveným hrubými otisky nebo pravidelně opakovanými zářezy. Tyto nádoby vědci znají už déle; že by mohly mít něco společného s focacciou, měli podezření také už delší dobu.
Z výzkumů totiž vyplynulo, že se na těchto nádobách mohly péct velké bochníky z vody a mouky umístěné v klenutých pecích po dobu přibližně dvou hodin při počáteční teplotě 420 stupňů Celsia. Drážky na vnitřním povrchu byly zřejmě určené k tomu, aby usnadnily vyjmutí chleba po upečení. Navíc velké rozměry a hmotnost bochníků dosahující přibližně tři kilogramy naznačují, že byly pravděpodobně určené pro společnou konzumaci.
Další silné důkazy
V novém výzkumu se vědci pokusili analyzovat fragmenty těchto misek. Dokázali zjistit, jaké pečivo a jaké přísady se v něm používaly. A vše naznačuje, že výsledný výrobek byl ze známých druhů pečiv nejpodobnější právě „pravé italské focaccie“.
Že se tyto chleby dostaly z oblasti na území mezi dnešním Tureckem a Sýrií do Itálie, není velkým překvapením. Oblast Středozemního moře byla totiž už od neolitu velmi bohatá na výměnu zboží, technologií i myšlenek.
