Existují lidé, kterým se říká extrémní altruisté – jsou to ti, o nichž se říká, že by se pro ostatní roztrhali. Jde o osoby, které darují své orgány či riskují životy, když vytahují z ohně cizí lidi. Jejich chování je z hlediska evoluce a psychologie docela záhadou. Protože pomáhají lidem, kteří nejsou jejich příbuzní, jednají evolučně nelogicky. Nová práce teď prozkoumala, co je k jejich činům motivuje.
Extrémní altruisté nejsou andělé, ukázala studie. Vědci popsali, co spojuje dárce orgánů a záchranáře
Američtí psychologové z Georgetownu se pokusili zmapovat psychologické profily těchto extrémních altruistů z celého světa a ze všech možných kultur i náboženských komunit. Spojovalo je, že nasazovali vlastní životy, aby pomohli ostatním. Šlo o záchranáře, humanitární pracovníky a dárce orgánů či kostní dřeně. Tedy o osoby, které podstupují značné riziko, aniž by z toho měly nějaký hmatatelný nebo sociální prospěch.
„Po vyhodnocení více než 300 extrémních altruistů a jejich porovnání se skupinou ‚normálních‘ dospělých jsme zjistili, že mimořádně altruističtí lidé se od typických dospělých nejvíc odlišují svými nesobeckými rysy a preferencemi,“ uvedla hlavní autorka práce Abigail Marshová.
Poctivost a pokora
„V mnoha dalších ohledech se ale nijak neliší. Nejsou příjemnější ani svědomitější, nejsou obecně necitliví k riziku, a dokonce ani neuvádějí vyšší míru empatie. Místo toho jejich volby odrážejí skutečnost, že si zřejmě opravdu cení blaha ostatních lidí a prospěchu komunit, jejichž členy jsou,“ doplňuje vědkyně.
Tým, jehož součástí byli i vědci z Massachusettského technologického institutu a Linfieldské univerzity, otestoval skupinu extrémních altruistů vybraných pro studii několika osobnostními testy, psychologickými vyšetřeními a ekonomickými úkoly.
Tato sada testů odhalila, že extrémní altruisty spojuje, že mají trvale vysokou úroveň poctivosti–pokory. Jde o osobnostní rys, jak ho definuje v psychologii hojně využívaný model struktury osobnosti HEXACO.
Tento osobnostní rys se vyznačuje „tendencí být spravedlivý a upřímný v jednání s ostatními.“ A to zejména v případech, kdy by člověk mohl ostatní využívat, i když mu za to nehrozí žádný trest. Lidé, kteří mají vysokou úroveň poctivosti–pokory, mají nízký pocit vlastní důležitosti. Nejsou ochotni využívat, vykořisťovat nebo poškozovat druhé, aby z toho měli sami nějaký prospěch.
I altruisté mají své chyby
Podle autorů jsou výsledky částečně překvapivé. „Může se zdát dost banální a intuitivní, že vlastnost, která nejvíc odlišuje výjimečné altruisty od ostatních lidí, je nesobeckost a oceňování blaha druhých,“ vysvětluje Marshová.
„Ale teď víme, že to ve skutečnosti zdaleka tak intuitivní není. Protože jsme se ptali jiné skupiny dospělých, které jsme požádali, aby předpověděli, jaké vlastnosti tyto extrémní altruisty odlišují od ostatních. Zajímavé je, že předpovídali, že extrémní altruisté budou lepší v podstatě ve všech směrech – měli by být příjemnější, svědomitější, otevřenější a tak dále.“
Podle těchto výsledků pokládají „normální“ lidé altruisty za anděly, ale není to tak. „Myslí, že altruisté jsou dokonalí lidé, dokonce nadlidé. Proto se o altruistech tak často mluví jako o světcích nebo andělech strážných,“ vysvětluje psycholožka. „Ale oni takoví nejsou. Myslím, že je důležité vědět, že skutečně altruističtí lidé mají své chyby jako kdokoli jiný. Jsou prostě jenom méně sobečtí.“
„Tyto výsledky upozorňují na některé běžné předpoklady o lidské povaze, která se někdy považuje za sobeckou,“ řekl Shawn Rhoads, který se na studii podílel.
„Existuje i chování prospěšné společnosti, které vychází z toho, že pomáhající pomáhá i sám sobě – jde například o pomoc druhým s cílem získat něco na oplátku nebo zlepšit svou pověst. Tato data ale naznačují, že činy skutečného sebeobětování, dokonce i v extrémních případech, mohou odrážet i nesobecké motivace a preference,“ uzavřel Rhoads.