Kozy byly podle nového výzkumu prvním hospodářským zvířetem, které člověk domestikoval. Stalo se to v dnešním Íránu, ale bylo to složitější, než se dříve zdálo.
Nová studie přinesla důkazy o tom, že první, kdo se pokusil domestikovat kozy, byli starověcí lovci a zemědělci žijící v podhůří a údolích západoíránské zelené vysočiny. Už dříve se vědělo, že právě tito lidé patřili k prvním, kdo domestikovali hospodářská zvířata, aktuální výzkum odhalil, že hráli klíčovou roli v ochočení koz.
Kozy byly a jsou nesmírně důležité pro spoustu kultur a civilizací. Na rozdíl od skotu nejsou tak náročné na potravu, bývají odolnější vůči nemocem i klimatickým podmínkám a spotřebují méně zdrojů.
Díky tomu se dají chovat i v chudších regionech, nabízejí přitom dostatek potravy i mléka a menší nároky na údržbu. Pro oblasti s delšími obdobími sucha, kde je půda nevhodná pro obdělávání kravami, případně je potřeba častěji migrovat kvůli nedostatku zdrojů, představovaly kozy po tisíciletí základní prostředek přežití.
Podle genetika Davida MacHugha z University College Dublin tato studie zachytila „bod nula“ domestikace koz. Tedy místo, kde k této historicky zásadní události došlo. Ochočení hospodářských zvířat pomohlo připravit půdu pro větší populace, a tedy i složitější, městské společnosti. Podle MacHugha je to „skutečně jeden z klíčových momentů v prehistorii“.
Kolébka lidstva
Už od 50. let 20. století archeologové objevují kosti dávných hospodářských zvířat v blízkosti íránského pohoří Zagros. Tato oblast leží na východním konci takzvaného úrodného půlměsíce, oblasti považované za kolébku zemědělství a rovnou několika raných civilizací. Pozůstatky zvířat z doby až před deseti tisíci lety, které tam vědci našli, už mají některé známky domestikace – například menší těla a kratší rohy. V oblasti byly nalezeny také důkazy o rané domestikaci prasat a ovcí.
Velká část archeologických výzkumů v oblasti se ale zastavila kvůli íránské revoluci na konci 70. let minulého století. A když roku 1980 začala íránsko-irácká válka, byly výzkumy přerušeny na celé dekády. „Tato oblast se na nějakou dobu ocitla v temné propasti,“ popsala pro odborný časopis Science Melinda Zederová z Národního přírodovědného muzea Smithsonova institutu. Výzkum se tam vrací až nyní a v centru zájmu archeologů je právě domestikace, přičemž hlavní roli hraje zkrocení koz.
Zederová ve spolupráci s íránskými archeology analyzovala kozí kosti nalezené v 60. a 70. letech 20. století na dvou místech v pohoří Zagros: Ganj Dareh a Tepe Abdul Hosein. Lidé v těchto úrodných údolích žili, lovili a pěstovali plodiny přibližně v letech 8200 až 7600 před naším letopočtem. Jejich hlavní kořistí byl divoký předchůdce dnešní kozy domácí – divoká koza bezoárová.
- Koza bezoárová (Capra aegagrus) je přežvýkavý sudokopytník z čeledi turovitých, významný pro člověka jako předek kozy domácí.
- Název kozy bezoárové je odvozen od bezoárů, kulovitých útvarů ze slepené srsti a rostlinných zbytků, které se nacházejí v jejích předžaludcích. V minulosti (v Číně dosud) se bezoárům připisovala magická či léčivá moc a koza pro ně byla hojně lovena.
Vědce hned zaujal poměr mezi počtem kostí, které patřily samcům a samicím. Lovce a pastevce totiž zajímají jiná zvířata. Prvně jmenovaní jdou po těch velkých, takže kdyby šlo o kosti divokých lovených zvířat, většina by jich měla patřit velkým samcům. Pastevci ale preferují co nejvíc samic, které zajišťují dost mláďat pro stádo a poskytují mléko. Tento vzorec platí dodnes – i v Česku má řada vesnických domácností jen jednu nebo dvě kozy samice.
A přesně takový vzorec pozorovali vědci v Ganj Dareh a Tepe Abdul Hosein: relativně málo samců a hodně starších samic. Otisky kopyt v hliněných cihlách v Ganj Dareh ještě více posílily domněnku, že zde lidé žili společně s kozami, protože divoké kozy pravděpodobně vesnicí neprocházejí.
Nečekané ale bylo, že kosti těchto koz vůbec nepřipomínaly „kozy moderní“, naopak vypadaly přesně jako divoké kozy bezoárové s jejich mohutným tělem a majestátními rohy. Vědci proto začali hledat vysvětlení této záhady hlouběji – v DNA.
Domestikace byla pomalá
Když tuto starověkou kozí genetickou informaci porovnali s tou moderní od divokých koz, které v regionu dodnes běhají, zjistili, že dávná zvířata zase tak úplně divoká nejsou. Změny v DNA prokazují, že ve starověku docházelo mezi kozami k omezení DNA, což opět dokazuje nějakou míru domestikace.
Pastevci se tedy zjevně už před deseti tisíci lety snažili držet část kozí populace odděleně od té divoké. Nejstarší pozůstatky koz pocházejí z doby kolem roku 8200 před naším letopočtem, což z DNA ve studii činí nejstarší dosud sekvenované genomy hospodářských zvířat.
V rámci těchto raných řízených koz vědci identifikovali šest hlavních mitochondriálních haplotypů neboli souborů genů děděných po samičí linii, které se vyskytují v moderních populacích domácích koz. To naznačuje, že dnešní kozy jsou přímými potomky těch, které žily před deseti tisíci lety, vysvětluje Zederová.
V genomech těchto dávných koz vědci také identifikovali genetickou variantu nazvanou STIM1-RRM1, o níž je známo, že u jiných domácích zvířat pomáhá snižovat úzkost a podporuje jejich schopnost učit se novým věcem. V tomto případě to bylo soužití s člověkem.
Podle Zederové vědci prozkoumali kriticky důležitou část lidských dějin. V této době se už pastevci naučili kozy nějakým způsobem izolovat a chovat, ale ještě mezi nimi cíleně nevybírali zvířata s těmi nejvhodnějšími vlastnostmi. To se zřejmě odehrálo až později, ale kdy, to věda zatím neví.
Divoké kozy bezoárové žijící v Íránu dodnes mohou být potomky zdivočelých koz, které se lidé pokusili domestikovat neúspěšně. Jak přesně probíhala další domestikace „povrchně“ ochočených koz, vědci zatím nejsou schopni popsat, tento výzkum se tomu nevěnoval.
Pravděpodobně se ale s lidmi dále sbližovaly, pastevci mohli při vybírání těch nejvhodnějších pro chov využít zkušeností z domestikací v minulosti – například psy si totiž ochočili nejméně o pět tisíc let dříve.
