Z moderních aut se staly díky novým technologiím pojízdné nahrávací stanice - prostřednictvím chytrého telefonu zaznamenávají, komu řidič volá a textuje, pamatují si navštívené webové stránky, naladěné rozhlasové stanice, a dokonce umí varovat šoféra, pokud překročí povolenou rychlost.
O informace z těchto počítačů na čtyřech kolech velmi stojí nejen výrobci aut, ale i místní vlády, obchodníci, pojišťovny a technologické společnosti, napsal americký list The New York Times (NYT). Otázkou ale podle něj je, kdo všechno má k těmto informacím přístup.
Podle serveru Information Age přitom budou auta už v blízké budoucnosti jako „velký bratr“ znát naše přání ještě dřív, než je vyslovíme. Budou vědět, kam si ráno nejraději jezdíme pro kafe, zařídí platbu a vyinkasují věrnostní body. Budou si pamatovat, v kterém hotelu se nám posledně nelíbilo, a nasměrují nás do jiného. Budou vědět, kde nakupujeme, bydlíme a co děláme o víkendech. Budeme se blížit k obchodu a na internetu na nás „vyskočí“ slevový kupon do kilometr vzdáleného podniku. Auto si totiž pamatuje, že jsme tam před měsícem nakupovali.
Někteří odborníci podle serveru detroitnews.com předpovídají, že do roku 2030 vygeneruje sběr dat ročně zisk až 750 miliard dolarů (asi 16,7 bilionu korun).
Auta o vás vědí všechno. Ale komu to prodají?
Ve Spojených státech dnes podle NYT existují omezující pravidla jen pro takzvané černé skříňky, které zaznamenávají například rychlost vozu a pozici bezpečnostního pásu sekundy před nehodou, během ní a po nehodě. Žádný zákon ale nepokrývá data ze všech možných dalších zařízení v autě - například diagnostických systémů a radarových senzorů. Některá auta umí zaznamenat pohyby řidičových očí, váhu lidí na předních sedadlech či to, zda má řidič ruce na volantu. Žádný zákon v USA ale neumí zajistit, aby společnosti nepracovaly se jmény a dalšími osobními informacemi nebo například určovaly, jak mohou být tato data použita.
Ačkoli informace se dostanou i k vývojářům aplikací, jako je Google nebo Spotify, hlavním sběratelem dat jsou výrobci aut. To sice pro ně potenciálně představuje nové příležitosti, ale také potíže ve vztahu k zákazníkovi. Automobilka General Motors tak v roce 2011 narazila, když chtěla sdílet data ze svého komunikačního systému InStar s dalšími společnostmi a organizacemi bez dodatečného souhlasu zákazníka. Tato změna v uživatelských podmínkách vyvolala četné stížnosti. Incident je zmíněn v rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 2012 týkajícího se neoprávněného sledování jako důkaz, že řidiči očekávají za volantem soukromí.
Mnoho společností proto považuje sběr informací za problematický bod ve vztahu k zákazníkům. Jsou si vědomy toho, že klienti sice vítají servisní upozornění, jako je čas na výměnu oleje, ale rovněž vědí, že data mohou být dále použita. Automobilky se proto nechtějí příliš vyjadřovat ke svým dalším plánům nebo firemní politice ohledně dat.
Co země, to jiný zákon
Řada jiných zemí má konkrétní zákony stanovující, jaké informace o řidičích mohou být zaznamenávány. „Třeba ve Francii nechtějí, aby automobilky sbíraly data o tom, kdy a kde řidiči jsou. V Německu jsou zase citliví na informace o rychlosti,“ řekl NYT Ben Volkow z firmy Otonomo, která se zabývá zákony o sběru informací a ochraně soukromí. Automobilkám tento startup pomáhá v orientaci v měnících se zákonech a předpisech.
Kvůli různým kulturním a právním rozdílům je pro výrobce vozů složité sbírat data a neporušovat při tom pravidla, nabízet speciální služby zákazníkům nebo prodávat dál získané informace. Nejde přitom o malý problém. Automobilka Daimler má dokonce zvláštní oddělení na ochranu dat.
Firma podle své mluvčí již pracuje na tom, aby byl sběr informací v souladu s novými pravidly o ochraně soukromí, která začnou platit v květnu v Evropské unii. Tato nová legislativa, známá pod zkratkou GDPR, počítá mimo jiné s velkými pokutami za neochránění dat klientů.
