Co z hlediska fyzického i duševního zdraví chybí chlapcům uzavřeným v thajské jeskyni nejvíc? Problémem je nedostatek světla, jako riziko vypadá i možná infekce z vnějšího prostředí.
„Člověk bez jídla vydrží i týdny,“ uvedl Jaroslav Provázek, báňský záchranář a potápěč. Mnohem důležitější jsou podle něj další faktory spojené s výdejem energie – tedy to, jak chlapci v jeskyni energii ztrácejí.
V každém případě je důležité, aby potrava, kterou nyní děti uvězněné v jeskyni dostanou, byla pečlivě vybraná. „Musí to být potraviny, které neblokují látkovou výměnu v těle, rozhodně by tam neměly být třeba luštěniny a další plynující potraviny. Důležité je dodávat vitaminy, vitaminy, vitaminy,“ zdůrazňuje expert na záchranářské práce.
Temnota vše komplikuje
Z nedostatku světla vzniká nemoc, které se laicky říká mrkavost. „Bude určitě problém adaptovat chlapce na běžné světlo, ale s tím si určitě záchranáři poradí,“ věří Provázek. Jejich výhodou je, že jde o dobře trénované chlapce, takže by to měli zvládnout.
Typická je ztráta pojmu o čase a tom, jak se mění. Není náhodou, že právě jedna z prvních otázek, které chlapci svým zachráncům položili, byla „jaký je dnes den“. Tento fenomén je známý z mnoha jiných případů lidí, kteří podobně uvázli v temnotě. Klasický a velmi dobře popsaný je případ francouzského geologa Michela Siffreho, který byl roku 1962 dobrovolně zavřený dva měsíce v ledovcové jeskyni nedaleko Nice.
Neměl přístup ke kalendáři, hodinám ani světlu, takže nechal své tělo, aby se řídilo svými vnitřními hodinami. O všem vedl pečlivé až pedantské záznamy – vždy z jeskyně telefonoval těsně poté, co se probudil, a před tím, než usnul. Ukázalo se, že délka jeho dne se změnila z klasických 24 hodin na 24 hodin a 30 minut. Podobné údaje byly naměřené také u lidí, kteří jsou zcela slepí – také u nich se podle výzkumů mění délka dne k 25 hodinám. To vyvolává nepravidelnosti, jež vedou ke zmatení pojmu o čase.
Co se s tím dá dělat?
Záchranáři s nejvyšší pravděpodobností napodobí systém, který byl použitý roku 2010, když v chilském dole na měď uvízlo na 69 dní 33 horníků. Tehdy tam bylo zavedeno pravidelné osvětlení, jehož intenzita se měnila v takzvaném cirkadiánním rytmu – napodobovalo tedy střídání dne a noci venku.
To by mohlo i v případě chlapců pomoci, aby se dostali „do normálu“, aby si zvykli na pravidelný režim, což může jejich organismus lépe připravit na přicházející záchrannou operaci.
Hygiena funguje improvizovaně
V uzavřeném prostoru může nastat po delší době problém třeba i s vykonáváním potřeby – respektive s tím, kam s odpadem, který se může stát rizikovým. Podle Provázka je nutné vybudovat si perimetry, vymezená území, kam se tento odpad bude ukládat – dle dostupných informací se to již děje.
Režim, který by nyní záchranáři měli nastolit, by se měl zakládat na dvou zásadách: jednak nabrat dostatek síly na zpáteční cestu a současně chlapce nutit, aby začali pomalu cvičit a zaměstnávat svá těla – jejich svaly by si měly zvykat na zátěž.
Důležité bude, aby záchranáři nepřinesli do uzavřeného prostoru žádné bakterie zvenku; v tomto prostředí by jeden nemocný mohl způsobit obrovské problémy – ať už při šíření nemoci nebo kvůli zeslabení organismu při případném úniku z jeskynního systému.
Co s mozkem?
Mozek bez vnějších podnětů začíná mít problémy – má sklon vytvářet různé halucinace a iluze. Naštěstí už tento stav nehrozí, protože záchranáři do jeskyně zavádějí optický kabel. Díky němu se k nim dostane třeba i internet, nechybí jim ani dostatek interakce s lidmi z vnějšku. „Klidně si tam mohou zřídit i školu,“ dodal Jaroslav Provázek.
