Lidé, kteří nemají stálé bydlení nebo skončili na ulici, to mají těžké. Jejich situaci ještě více komplikuje hrozba covidu-19 a s ní spojená omezení. Podporu nacházejí v Azylovém domě pro lidi bez domova, který patří pod Diecézní charitu Brno. Tamní pracovníci však museli zcela překopat styl práce a nad rámec svých povinností suplují jiné služby, které jsou aktuálně nedostupné. Situace některých lidí bez přístřeší se tak nezlepšuje a jiní se propadají zpět na dno. Pracovníci „azyláku“ se však snaží dál. Současnou situaci lidí bez domova popisuje ve svém článku Karolína Opatřilová.
V azylovém domě Charity jsou lůžka pro 30 lidí, z toho 24 mužů a šest žen. „Běžně naše klienty ještě doprovázíme na úřady a do různých ambulantních služeb, jako je dluhová poradna nebo třeba poradna pro lidi, kteří nadužívají alkohol. Poté s nimi hodnotíme, zda se někam posouvají, co dělat dál, jak vše naplánovat. V této době to ale není možné. Celá struktura se rozpadá. Pro lidi bez domova je přitom důležité mít režim, docházet v konkrétní čas na schůzku,“ popisuje současný stav sociální pracovník Jaromír Strahovský.
Podle něj má v Brně Charita oporu v Renadi, kde pomáhají lidem se závislostmi ambulantně. Tato služba však není pro každého.
- Autorka textu je produkční Diecézní charity Brno.
Léčebny a nemocnice říkají „ne“
Pracovníci azylového domu suplují i psychologickou pomoc. „Měli jsme tu třeba psychicky narušeného klienta, který ohrožoval mé kolegy. Nakonec ho odmítla odvézt i záchranka a vrátili nám ho zpátky,“ říká Strahovský.
V nouzovém režimu nyní fungují i další organizace a státní správa. Třeba na úřadu práce klienti vhazují různé dokumenty a žádosti do schránky, ale nemají zpětnou vazbu.
„Nic se neděje a netušíme ani, která konkrétní pracovnice má našeho klienta na starosti, abychom se s ní mohli domluvit. Přitom se snažíme vyřešit záležitosti, které naše klienty pálí nejvíc, třeba hmotné zabezpečení nebo následné bydlení,“ přibližuje Strahovský.
Kladné rozhodnutí. I to je radost
To vše se na obyvatelích azylového domu podepisuje. Někteří jsou komunikativní a drží se, mnozí se ale stáhli do sebe. Podle Strahovského jsou úzkostní, zůstávají zavření na pokoji nebo u televize, nechtějí se družit. To, že od nich má menší zpětnou vazbu a že se jejich situace nelepší, je pro něj někdy skličující, a proto se s kolegy upíná k dílčím krokům svých svěřenců.
„Třeba když se odhodlají, nebo dokonce i pokusí zkontaktovat svoje příbuzné. Z každého jejich kladného rozhodnutí máme radost,“ snaží se na věc podívat z lepší stránky. I přes to, že podpora nyní chybí, pracovníci azylového domu se nevzdávají a snaží se dál. „Bereme to na sebe. A nehroutíme se, že bychom to nezvládli,“ míní Strahovský.
Kromě azylového bydlení Diecézní charita Brno poskytuje lidem bez přístřeší také pomoc v denním centru, kde se najedí, osprchují, vymění si oblečení a mohou se i poradit. Dále mohou dočasně přespávat v noclehárně. Přes zimu pro ně Charita otevírá krizové centrum, kde přečkají noc v bezpečí a teple.
