Společnost se v době koronavirové krize ocitla v ontologické nouzi, domnívá se filosofka Anna Hogenová. „Najednou je vidět, kdo je opravdu lidský a komu jde jen o slávu a peníze,“ všímá si ve svém blogu. Poté, co se objevila nadějná čísla o počtu mrtvých, začala podle ní honba za penězi. „Všichni vypočítávali ztráty a žebrali peníze od státu, který předtím tak neměli rádi. Najednou stát byl od toho, aby jim pomohl…“
BLOG: Koronavirová situace z hlediska filosofického. Ocitli jsme se v nouzi bytné
Děsivé bylo, jak všichni chtěli peníze od státu, kterému většina lidí nevěří, a nejraději by vládu svěřili do neviditelné ruky trhu, jak se u nás povídalo v devadesátých letech. Ještě děsivější je kritika těch, kteří vzali na sebe odpovědnost za celek v době, kdy nikdo nevěděl, co se stane. Jak politici kritizovali vládu za její rozhodování, dokonce mladí a nadějní advokáti na ni podali trestní oznámení.
Nevěřila jsem tomu, co se dělo, nedalo se to pochopit. Vědci, ti kapitáni planety, říkali s úplným klidem kontrární výroky o koronaviru a nikoho to nepřekvapovalo, všichni byli v divné letargii.
Tvrdili nám, že vše vzniklo přirozeně z netopýrů, ale teprve nedávno se objevil na internetu článek, že už mají vědecký důkaz, že tomu tak bylo. To znamená, že nám předtím prostě jen tak trochu neříkali pravdu.
- Autorka textu je česká filosofka, fenomenoložka. Působí jako vedoucí Katedry filosofie na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy (UK). Přednáší také na Pedagogické fakultě UK, kde je vedoucí Oddělení filosofie a etiky. Zabývá se tématy jako pohyb, pravda jako neskrytost (aletheia), tělo a tělesnost a filosofií sportu.
- Zdroj: Wikipedie
Příroda nečiní velkých skoků
Nejspíše se těžko dozvíme, jak to opravdu bylo, zdali vir unikl z laboratoře, nebo to někdo připravil pro blaho budoucích generací a provedl obří selekci, v níž vymřou staří a nemocní. Důkaz, jednoznačný důkaz, o tom nikdo nemá. Jisté je, že příroda „nečiní velkých skoků“, jak je nám známo z Leibnizovy filosofie a také z celé starořecké tradice. Vše v přírodě se děje po malých krocích, kontinuálně, většinu těchto malých změn vůbec nezpozorujeme.
V každém případě, ocitli jsme se v nouzi ontologické, bytné, šlo o naše bytí a nebytí. To je něco jiného než rozmíšky poslanců, když si nechutně nadávají před národem, jenž udiveně na toto panoptikum civí.
Toto nebyla nouze ontická, kdy chybí citrony nebo je velká nezaměstnanost. V takové chvíli musí rozhodovat člověk, který zná celek bez marga, ví o bytí, stejně jako za bouře musíme postavit ke kormidlu nejzkušenějšího a nejmoudřejšího ze všech námořníků, který zná celek bez marga, který umí prodlévat tváří v tvář i samotné smrti a zachová si pevné myšlení, aby mohl dobře rozhodovat.
V takové chvíli nevstupuje ke kormidlu zástupce těch, kterým se říká „very important people“, a tak v takové chvíli všichni šašci zůstávají ve skrytu a číhají, co se stane, aby pak mohli brzy vylézt s kritikou, která jim přinese nějaké výhody.
Honba za penězi
Najednou jsou šašci jasní a lidé to velmi dobře chápou. Co se vlastně stalo? Nic jiného, než že obří plátno samotného bytí nechává vyvstávat neskrytosti v jasném tvaru a platnosti. Najednou je vidět, kdo je opravdu lidský a komu jde jen o slávu a peníze. Obyčejné ženy, mlčící většina, sedla k šicím strojům a za své vlastní peníze šila roušky, bylo to tak nádherné a vřelé, až to vhánělo slzy do očí.
Někteří vědci už horečně psali grantové žádosti, protože peníze by se hodily a vidina slávy z objevu vakcíny proti koronaviru se nabízela. Televizní pracovnice a pracovníci dávali ve svých rozhovorech odborníkům takové otázky, na které by mohl odpovědět jedině a výhradně Bůh, protože je vševědoucí.
Najednou se objevila jasně ta trhlina, která provází naši digitalizaci od počátku. Lidé hloupnou, to se vždy pozná na otázkách, které jsou ostatním kladeny. Jakmile se objevila „dobrá a nadějná“ čísla o počtu mrtvých, nastala honba za penězi: opuštěné matky s dětmi, holiči a kadeřnice, dokonce i divadelníci. Televizní zprávy se proměnily na žebrání všeho druhu. Všichni vypočítávali ztráty a žebrali peníze od státu, který předtím tak neměli rádi. Najednou stát byl od toho, aby jim pomohl, vždyť jsou na dně!
Ale ontologická nouze je nouzí zasahující samé kořeny našich jednotlivých existencí, proto je v ní zvláštní režim, který, stejně jako u kormidelníka na moři, zasahuje do hloubek, v nichž nějaké „předpisy“ se stanou jen nálepkou. Jde o víc! Toto nebylo pochopeno, protože ontologická nouze se vytratila z politologických, sociologických a antropologických analýz našeho společného života.
Filosofie se likviduje, na její místo nastupují právě výše zmíněné vědy, včetně gender studies, ekopedagogiky a hlavně novopozitivistické a neomarxistické kritické teorie. Ovšem tyto vědy nikdy nemohou nahradit filosofii, která jediná se dotýká celku bez okrajů, to jest vidí život planety v celku, nikoli z určitých hledisek pragmatického a pouze deskriptivního charakteru.
Zahlédnout celek, jenž není předmětem k popisu, je možno jen tehdy, zrodí-li se v našem myšlení z napětí bytostných otázek. Toto napětí je rodivou půdou pro vhledy do podstat, bez této půdy není možné být dobrým kormidelníkem na rozbouřeném moři, není možné být dobrým vůdcem v zemi, která se ocitla v ontologické, nikoli jen ontické nouzi.
Univerzita se mění na firmu
Současné vedení mění univerzitu na firmu, už dávno nejde o to, aby univerzitu opouštěli lidé s vhledem do nepředmětného celku, protože se tomuto záměru ani nerozumí. Univerzita se proměňuje na výrobnu poslušných jedinců, kteří se vyplatí trhu, a proto „frčí“ marketing, tu politický, tu kulturní, tu nějaký jiný, jde jí dokonce o vydělávání peněz.
Je to ubohost a ostuda pro Evropu, která svou hloubkou byla vždy na Západě vedoucím elementem vzdělanosti. Nikdo se neptá po odpovědnosti za současnou situaci! Protože to je nebezpečná otázka, mohla by otevřít diskuse, kterých se přírodovědci v současné době prostě bojí.
Filosofie není věda, naopak je tím základem, z něhož všechny vědy berou své axiómy a základy, proto například metodologie je pro filosofy úplně zbytečná, protože filosofie je základem každé metodologie.
Je jasné, kdo je kdo
Dnes se musí politik postavit do role toho, kdo je zodpovědný planetárně, to nemůže být byznysmen, který své fiskální hledisko ve svých rozhodováních prostě opustit nemůže, musí se totiž starat jen o peníze. Politik musí mít v sobě filosofický základ, nikoli jen vědecký z politologie a sociologie, ekonomie a práva. To je strašně málo pro možnost vidět svět jako planetu a mít za planetu zodpovědnost asymetrickou. To je něco jiného, to je něco strašně jiného, než je tomu u dnešních pirátů, sledujících slova a činy jednotlivých lidí, tam celek vůbec není.
Masaryk byl člověk evropský, filosofický, Havel byl člověk světový, filosofický! I když budou na nich novináři stále vidět chyby a vyhledávat trapnosti, stejně jejich auru nezničí. „Svět asi opravdu leží ve zlém“, jak jsme slýchávali, ale opět jde o to, nemlčet.
To byla koronavirová krize, ale je třeba říci, tato krize pokračuje a není třeba se obávat, že by bylo brzy po ní. Pozor, „kdo je kdo?“, je teď jasné! I když je třeba říci, že přímo úměrně digitálnímu vzdělání, z lidí prchá stud; prostě se nestydí a říkají tomu odvaha!
Porozumět je třeba, nikoli pouze vědět! Co to znamená porozumět? Musíme problém nahlédnout jako odpověď a teprve pak hledat otázky, které jsou pozadím pro vyvstávání odpovědi, to jest problému. Proč je to tak? Protože v tomto obráceném dialogu nejsme řízeni ničím jiným než věcí samou. A návrat k věci samé je základním požadavkem a základní starostí fenomenologie, které jde o věcnost, a nikoli o zdání.
I koronavirová krize je odpovědí na skryté otázky, jež musí vydobýt, vyeruovat, vyrvat ze skrytosti, a teprve pak jsme u věci, o niž nám šlo. Lhát si do kapsy, to byla vždycky jen chyba. Jde jen a jen o věcné myšlení, logické myšlení nestačí, to by nás mohly nahradit počítače, ty aspoň nedělají logické chyby.
Člověk je jen rozhovorem, a proto z rozhovoru je třeba člověku porozumět. Nejde jen o rozhovor, jenž je člověkem konán s lidmi a se sebou samým, člověk je povolán celkem bez marga, celkem nepředmětným, k rozhovoru ontologickému, zde nestačí pravidla logiky, jako je tomu v digitálním světě, zde je nutné prodlévat v neurčitosti diarchie mezi legitimností (svědomím) a legalitou (zákony); a to je vždy výkon jedinečného člověka. Tuto zodpovědnost z nás nesejme nikdo, s tou budeme opouštět tento svět.
Kdo žije jen pro svědomí bez zákonů, stává se krutým, aniž by to o sobě věděl, „zachraňuje totiž svět od zla“, vzpomeňme na Raskolnikova, kdo žije jen v platnosti zákonů, je trapný pozitivistický trouba, který udělá nesmírně mnoho zla, aniž si uvědomí, že je bytostně nespravedlivý, nemá totiž pro to tykadla, ta filosofická tykadla, která mu oznámí, že v životě jde o víc, než je pouhá koherence, to jest shoda s pravidly předem danými jistými subjekty.
Proto mládí nemůže rozhodovat o celcích bez okrajů, nemá totiž vyplněné podstaty, má jen podstaty formální, které jsou snadno naučitelné z teorie! Karteziánské myšlení chce jen jistotu (certitudo), nechce neskrytost (aletheia). Descartes našel jistotu jen v subiectivě, která byla nepozorovaně pochopena jako objekt, a výsledkem této proměny jsou čísla vytetovaná na zápěstích lidí v koncentrácích. Jen z tohoto zdroje se rodí i „der Wille zur Macht“, jež nám vládne v dnešní době; a též nepozorovaně.