Dopady současných opatření, jejichž cílem je zmírnit průběh celosvětové koronavirové pandemie, pocítíme tak jako tak do nějaké míry určitě všichni. Je také ale evidentní, že je nepocítíme všichni stejně, a nejenom kvůli tomu, že nemoc COVID-19 je pro různé skupiny obyvatelstva různě ohrožující. Zkušenost krizí, které naše společnost v nedávné historii ustála, nám napovídá, že během mimořádných stavů se ukazují slabá místa společnosti a že jedním z těch nejslabších míst globální společnosti jsou obrovské nerovnosti, které v ní panují, uvádí socioložka Marie Heřmanová.
Z dostupných studií, které mapovaly dopady ekonomické recese v roce 2008, se velmi jasně ukazuje, že došlo k významnému prohloubení nerovností, které existovaly už před ní. Již tak oslabené skupiny společnosti se dodnes pořádně nevzpamatovaly, zatímco ekonomické elity svou pozici posílily – to platí jak globálně, tak i na úrovni jednotlivých států.
V Česku to samozřejmě není tak výrazné jako třeba v USA, protože celková struktura společnosti je jiná, ale i tady dopadla ekonomická krize nejhůře na ty, kteří byli už před ní v nejisté či zranitelné situaci.
Důsledkem, který česká společnost řeší dodnes, je velký nárůst takzvané prekérní práce – tedy pracovních pozic, které nezajišťují ochranu zaměstnaneckých práv, jako je zařazení do systému zdravotní a sociální péče, dodržování pracovní doby, dlouhodobější jistota příjmů a tak dále. Typickým příkladem prekérní práce je například systém agenturního zaměstnávání, práce na DPP, DPČ a práce ve švarcsystému.
Už dnes je zřejmé, že právě na tyto lidi dopadne současné zmrazení velké části ekonomického provozu země nejvíce. Vládní opatření směřující k záchraně ekonomiky logicky směřují k velkým zaměstnavatelům, jejichž propad by mohl ohrozit hospodářství země jako celek.
Oproti tomu opatření, která mají pomoci OSVČ, prošla několika změnami a nepočítají například s tím, že ještě než došlo k finálnímu rozhodnutí, muselo už poměrně dost lidí živnost ukončit a přihlásit se na úřad práce, k těm se podpora nejspíš nedostane vůbec.
Podobné příklady nejspíš známe ze svého okolí všichni, a je tedy pravděpodobné, že pojem „zaměstnanecká jistota“ v následujících měsících získá nový význam pro mnohé z nás. Typ pracovního poměru a postavení na trhu práce je ale jenom jednou z os, která společnost dělí na ty, kteří to zvládnou, a na ty, kteří to bez pomoci státu či okolí prostě nedají.
Nerovné postavení žen
Česko je také například zemí, která má jeden z největších rozdílů v odměňování mezi muži a ženami ze všech zemí EU, ženy v průměru vydělávají o 22 procent méně než muži.
Tento rozdíl samozřejmě platí i v profesích, které jsou nyní v první linii boje s pandemií – jak ukazují data, která publikoval Sociologický ústav Akademie věd, mezi lékaři specialisty je 51 procent žen, ale jejich průměrné mzdy dosahují pouze 78 procent průměrné mzdy mužů.
Mezi praktickými lékaři je 69 procent žen, ale jejich průměrné mzdy dosahují pouze 75 procent průměrných mezd praktických lékařů. Ženy tvoří 98 procent všeobecných zdravotních sester a jejich mzdy dosahují průměrně pouze 85 procent mzdy mužů, kterých jsou v této profesi pouhá dvě procenta.
Zdravotníci jsou nyní nejvíce vidět, ale situace není o nic lepší ani v ostatních sektorech, jejichž pracovníci nyní zajišťují každodenní provoz společnosti. Ženy tvoří 98 procent v sektoru pečovatelství, který je dlouhodobě podfinancovaný.
Mezi prodavači v prodejnách je 78 procent žen, přičemž jejich mzdy průměrně dosahují 83 procent průměrných mezd mužů. V oné pomyslné první linii jsou tedy velmi často lidé pracující ve špatně placených pozicích a převládají mezi nimi ženy, které jsou navíc podhodnocené i právě díky rozdílu mezi odměnami mužů a žen na stejných pozicích.
Otázka, zda se z krize dokážeme poučit i ohledně toho, čí práce má pro společnost jakou hodnotu a zda jsou lidé, kteří ji vykonávají, důstojně zaplaceni, je tedy zcela namístě.
Znevýhodnění samoživitelek
Smutnou, ale nijak překvapivou zprávou je, že ze všech dostupných dat víme, že nejhůře jsou na tom matky samoživitelky. U těch se několik nerovností kombinuje do obrovského znevýhodnění – procentuálně častěji pracují v prekarizovaných pozicích, doplácejí i na dlouhodobě neřešené problémy s vymáháním výživného.
Pokud mají děti ve školním věku, mohou se nyní ocitnout v naprosto bezvýchodné situaci – jako OSVČ jim hrozí naprostý výpadek příjmů, jako zaměstnankyně mohou využít ošetřovné, které ale sníží jediný příjem domácnosti, což může být pro mnohé z nich opět likvidační.
Dalším příkladem příkopu, který společnost nerovně dělí, je také státní příslušnost – závislost domácí ekonomiky na levné práci migrantů a migrantek se nejpalčivěji projevuje právě ve zmiňovaném pečovatelském sektoru.
O české seniory se velmi často starají ženy ze zemí na východ od nás – ze Slovenska, ale také často ze zemí mimo EU, jako Ukrajina nebo Moldávie. Jejich pozice je dlouhodobě velmi komplikovaná, pokud pracují přímo v domácnostech, je vymahatelnost základních pracovních práv jako dodržování pracovní doby nebo minimální mzda problematická.
Na to upozorňují odborníci už dlouho, v souvislosti s pandemií se k tomu vyjádřil například i Evropský odborový svaz, který upozorňuje, že na práci žen migrantek celý pečovatelský sektor v EU stojí. Týká se to samozřejmě i Češek, mnohé z nich dojíždějí za prací do Německa nebo Rakouska. Stát ale v současné době jejich situaci nijak neřeší a vyplouvají na povrch dlouho ignorované problémy, třeba nedostupnost zdravotní péče pro migranty a migrantky.
Situace, kdy se někdo, kdo se léta stará o české seniory, nyní při práci nakazí, protože je skutečně v první linii, a z nemocnice odejde s obrovským dluhem, pokud bude vůbec ošetřen, může bohužel nastat velmi snadno.
- Autorka textu je socioložka, sociální antropoložka a publicistka. Působí na Sociologickém ústavu Akademie věd ČR.
Dělících čar máme mezi sebou jako společnost mnoho. Je uklidňující sledovat, jak se nám některé z nich daří účinně mazat. Roušky šijeme všichni, do domovů seniorů je dodávají studenti, vietnamští obchodníci i romské švadlenky. O osamělé seniory se starají mladí dobrovolníci.
Ale ne ve všem si umíme pomoci sami a infrastruktura sociálního státu prochází a ještě dlouho bude procházet zatěžkávací zkouškou. Pokud by si z toho i naše politické elity odnesly ponaučení, že o síle společnosti nejvíce vypovídá to, jak se postará o své nejslabší členy, máme šanci, že na další krize, které nutně přijdou, už budeme lépe připraveni.
