V polovině 20. století se ruský zoolog Nikolaj Vereščagin vydal na ambiciózní výpravu přes hornatou krajinu Ázerbájdžánu, sousední Arménie a Gruzie. Jeho cílem bylo posbírat všechny dostupné záznamy o zvířatech, která z této oblasti zmizela, ale ve skutečnosti tamní ekosystémy i masivně změnil.
Ázerbájdžán je zaplavený nutriemi. Může za to ruský dobrodruh
Zoolog putoval podél ázerbájdžánského pobřeží Kaspického moře, na svých cestách křižoval Kavkazem a nacházel nekonečné známky probíhajících změn a ztrát včetně tisíců fosilií a kostních úlomků z vyhynulých tvorů, jako byli mamuti stepní a tygři kaspičtí.
Roku 1954 Vereščagin využil své nálezy k sepsání rozsáhlého pojednání mapujícího vývoj Kavkazu v průběhu více než 11 tisíc let; nejprve v podmínkách přirozeného oteplování klimatu a později v důsledku „chaotické lidské činnosti“, jak napsal.
Jeho kniha Savci Kavkazu byla sovětským vedením přijata jako brilantní a „poněkud neobvyklé dílo", které není ani tak směrodatným popisem historického vývoje, ale spíše útržkovitou koláží propojující dávné paleontologické nálezy s ne tak dávnými příběhy o velkých loveckých výpravách vedených sesazenými knížaty a cary.
Experimentální pokus o změnu světa
Pro dnešního čtenáře je kniha výjimečná ze zcela jiného důvodu. Její autor nejen zaznamenával ekologickou historii regionu, ale také ji experimentálně měnil. Vereščagin se snažil přetvořit ekosystémy, které dokumentoval, a masivně nahrazoval vyhynulé tvory v krajině importovanými zvířaty. Jeho úsilí zanechalo v regionu stopu, která je citelná dodnes a jejím odkazem jsou početné a houževnaté populace invazních druhů v Ázerbájdžánu a sousedních zemích.
Desetiletí po 30. letech 20. století byla v přírodě Sovětského svazu dobou odvážných experimentů. Vereščagin byl členem týmu, který stál v čele snah o přetvoření krajiny tak, aby poskytovala zvířata k odchytu na kožešiny a lovu. Sám Vereščagin byl vášnivým lovcem a jednou na konferenci překvapil publikum vlastnoručně vyrobeným „paleolitickým“ oštěpem s autentickým hrotem.
V té době byly časté pokusy s takzvanou „aklimatizací“ zvířat z jedné země do druhé. Do Ázerbájdžánu bylo dovezeno devět druhů savců, včetně činčil amerických z And, psíků mývalovitých z Číny a jelenů sika z Japonska, stejně jako skunků pruhovaných, nechvalně známých páchnoucích živočichů ze Severní Ameriky.
Jak stvořit invazní druh
Většina těchto druhů měla problém uchytit se v rozmanité a drsné ázerbájdžánské krajině, ale jednomu druhu se tu dařilo obzvlášť dobře. Ve 30. letech 20. století Vereščagin osobně dohlížel na vysazení první skupiny 213 obřích jihoamerických hlodavců – nutrií říčních, známých také jako vodní krysa, řekomyš americká, řekomyš bonárská, bobr bahenní, bobr jihoamerický, anebo koypu, jejichž odolné kůže se daly použít k výrobě kožešinových čepic a lemů kabátů.
Aniž by si to Vereščagin a jeho tým uvědomovali, hrdě přivezli na Kavkaz zvíře, které je v 21. století považováno za jeden ze stovky nejhorších invazních druhů na světě.
Nutrie zaplavují města (zdroj: ČT24)
Dnes, sedmdesát let po vydání Vereščaginovy knihy, se nutrie vyskytují prakticky v každém mokřadu v Ázerbájdžánu, říká ekolog Zulfu Faradžli. Během exkurzí do státní rezervace Gizilagaj, která sousedí s Kaspickým mořem, se návštěvníci vždycky zajímají o tohoto statného hlodavce s dlouhým, lysým ocasem.
„Vždycky se ptají: Co je to za zvíře?,“ řekl Faradžli. Většina z nich je pak překvapená, když se dozví, že tito plaší tvorové pocházejí z bažin Jižní Ameriky, a slyší o tom, jak ve svém novém prostředí zasévají zkázu.
Během posledních pěti let Faradžli provádí základní výzkum, aby na tento problém v první řadě upozornil a zároveň odpověděl na základní otázky, jako kolik nutrií vlastně v Ázerbájdžánu žije a jaké škody během zhruba 90 let od svého vysazení do přírody napáchaly.
Nutrie přenášejí nemoci, při krmení se mohou lidé nakazit (zdroj: ČT24)
Dospělé nutrie mají obvykle tělo dlouhé asi 60 centimetrů a 30 centimetrů dlouhý ocas. Plně dorostlé váží zhruba sedm až devět kilo. Ačkoli se vzhledově podobají kapybaře – největšímu hlodavci na světě a oblíbené hvězdě internetových videí – mají nutrie obvykle méně obdivovatelů. Jejich asi nejnápadnějším znakem jsou zuby: pár dlouhých oranžových řezáků, které nikdy nepřestávají růst.
Po celém světě si nutrie hloubí nory v říčních březích, čímž je destabilizují, urychlují erozi a zvyšují zranitelnost krajiny vůči povodním. Nutrie jsou také velmi žravé – podle některých údajů denně sežerou potravu odpovídající asi čtvrtině své tělesné hmotnosti, a to v zimě i v létě.
Hladová a plodná
Jejich apetit po celém světě ničí rákosiny i úrodu zemědělců, což má dopad na různé druhy rostlin, hmyzu, ryb a ptáků. Kromě toho jsou přenašeči nemocí, kterými se může nakazit i člověk včetně toxoplazmózy. Tato infekce je obvykle bez příznaků, ale může ublížit těhotným ženám a lidem s oslabeným imunitním systémem.
Nutrie ve své původní domovině v argentinských pampách a v jižní polovině Jižní Ameriky žijí v párech nebo velkých koloniích v mokřadech, jezerech a na březích řek. Tito hlodavci, kteří vycházejí ze svých nor navečer, se hltavě živí kořínky a bažinnými travinami, přičemž studie ukazují, že dávají přednost vodním rostlinám, protože jsou u vody v bezpečí před predátory.
Nutrie jsou díky plovacím blanám na zadních končetinách zdatní plavci a jsou schopny se až na pět minut potopit, aby se nakrmily a unikly před predátory. Mezi ně v jejich domovině patří kajmani, jaguáři, pumy či oceloti.
Cesta nutrií coby invazivního škůdce začala už v 18. století se španělskými kolonisty. Ti začali do Evropy dovážet nejprve kůže z nutrií na výrobu čepic a kožešinových límců, a na přelomu 19. a 20. století už se do Evropy a Severní Ameriky dovážely i živé nutrie k chovu na kožešinových farmách.
V současnosti žijí nutrie na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy a Oceánie. Jejich populace se rychle šíří; samička v jednom vrhu obvykle přivede na svět čtyři až pět mláďat a už po několika dnech může znovu zabřeznout, což jí umožňuje dva až tři vrhy ročně.
Nutrie se na mnoha místech mohou volně množit bez přirozených predátorů, kterým čelí v Jižní Americe, i když existují známky toho, že už se leckde zapojily do místních potravních řetězců. V Itálii je žere liška obecná a vlk obecný šedý, na celém Balkáně šakal obecný a v Chorvatsku orel mořský.
A někdy je následují i lidé – v 60. letech 20. století se údajně maso z nutrií prodávalo v britských restauracích maskované pod označením „argentinský zajíc“ a jedna moskevská hamburgerová restaurace ho v minulém desetiletí prodávala jako zdravé maso, které je libovější než hovězí.