Objev portugalských archeologů dokládá, že mumifikace nejsou ani egyptským ani jihoamerickým vynálezem. Nejstarší důkaz o praktikování této techniky k zachování lidského těla i po smrti totiž pochází z Evropy.
Podle studie zveřejněné v časopise European Journal of Archaeology vědci objevili nejstarší známý důkaz mumifikace. Důkazy jsou založeny na analýze více než tuctu lidských ostatků, které byly objeveny v 60. letech dvacátého století na pohřebištích lovců a sběračů v jižním údolí Sado v Portugalsku. Archeologům pomohl i objev dávno ztracených fotografií pořízených během původních vykopávek.
Ostatky, které jsou nyní pohřbeny a uloženy v portugalském Národním archeologickém muzeu, pocházejí z doby mezi deseti až osmi tisíci lety před naším letopočtem. Analýza přinesla nové poznatky o pohřebních praktikách mezolitických portugalských komunit, včetně vysoušení, údržby těla a další péče. Mumifikace mohla být v této oblasti v té době velmi rozšířená, tvrdí autoři studie.
Až doposud se za nejstarší důkaz úmyslné mumifikace považovaly asi sedm tisíc let staré lidské ostatky nalezené německým archeologem Maxem Uhlem v roce 1917 v přístavním městě Arica, které se nachází v chilské poušti Atacama. Ty jsou asi o dva tisíce let starší než první egyptské mumie. Už chilská mumie je ale vytvořena pokročilými technikami, jako je odstraňování orgánů a vycpávání těla přírodními materiály, například hlínou nebo dřevem.
Ještě mnohem starší jsou „přirozené mumie“, tedy lidská těla, která vyschla sama působením vnějších vlivů.
Na pouti k záhadě
Cesta k objevu portugalské mumie začala, když vědci analyzovali fotografie ze tří svitků nevyvolaného filmu, jež byly nalezeny mezi věcmi zesnulého portugalského archeologa Manuela Farinha dos Santose. Vyvolané snímky zachycovaly pohřební vykopávky ve výjimečné kvalitě, a umožnily tak výzkumnému týmu rekonstruovat, jak se s ostatky před pohřbením nakládalo.
Vědci měli často potíže s analýzou prehistorických mumifikačních procesů kvůli rozpadu měkkých tkání v průběhu času, které jsou ale nutné k určení, zda se jednalo o mumifikaci. „Většina dochovaných mumií pochází z období mezi několika sty a čtytřmi tisíci lety,“ uvádí se v prohlášení. Starší mumie jsou nesmírně citlivé na vystavení vnějším vlivům.
Tým použil u portugalského těla techniku zvanou archeotanatologická analýza. Zkoumá prostorové vzdálenosti mezi kostmi v hrobě v průběhu času v souvislosti s posmrtným rozkladem člověka. Na základě těchto informací mohou vědci určit, jak bylo s mrtvým tělem nakládáno a jak bylo pohřbeno. Tým pak tyto údaje zkombinoval s výsledky studií experimentů s rozkladem těla, které byly provedeny na výzkumném pracovišti forenzní antropologie Texaské státní univerzity.
Vědce zajímaly tři klíčové charakteristiky: klouby ohnuté nad rámec běžného rozsahu pohybu, klouby, které zůstaly spojené, a rychlé zaplnění sedimentu kolem kostí. Všechny prvky byly podle studie přítomné alespoň u jednoho z pohřbů ve studii. Dokonce i slabé klouby, jako například klouby nohou, vykazovaly známky spojení a některá těla byla pohřbena v extrémně ohnuté poloze s nohama ohnutýma v kolenou a složenýma před hrudníkem.
Příběh mumie
Podle archeologů to znamená, že těla byla velmi pravděpodobně pohřbena poté, co již byla mumifikována, protože proces vysychání by zachoval kloubní spojení a zároveň umožnil velký rozsah pohybu díky zmenšení měkkých tkání.
Na základě těchto faktů se archeologové domnívají, že mumifikace mohla probíhat po značně dlouhou dobu. Tělo se nakonec rozpadlo, postupně se vysušilo a až poté bylo svázáno provazem nebo obvazy do polohy s koleny na hrudi. Svázané tělo by díky tomu bylo kompaktnější a lehčí na přenášení (díky redukci měkkých tkání), což by usnadnilo jeho přepravu na místo pohřbu – a přitom by se zachoval původní vzhled těla.
Tyto doklady o raném evropském mumifikování podle studie poprvé odhalují, jak lovecko-sběračské společnosti již v době kamenné kladly velký důraz na udržování a ochranu těla i na proces pohřbívání. Tyto výsledky by mohly pomoci rozšířit další znalosti o tom, jak pravěká společenství pečovala o své mrtvé – a jak se vlastně vyvíjel evropský vztah ke smrti.
