V posledních desetiletích výrazně vzrostlo množství alergických onemocnění a astmatu: za posledních 20 let se počty pacientů přibližně zdvojnásobily. Pokroky ve farmakoterapii sice vedou k účinnému potlačení příznaků i zlepšení kvality života, neřeší však zatím to nejdůležitější: příčinu alergií a mnohdy nevedou k ani jejich úplnému vyléčení.
Alergie na vzestupu: Jsou dědičné? Jak se léčí? A proč vadí právě pyl?
Termín alergie použili vědci poprvé začátkem minulého století – roku 1906. Tehdy se na rozdíl ode dneška tento termín týkal nejen přecitlivělosti, ale také imunity. Postupně se ale význam tohoto pojmu měnil a dnes ho chápeme jako „nepřiměřenou reakci imunitního systému na látky, se kterými se běžně setkáváme v životním prostředí“.
Co to ale znamená z hlediska medicíny a co se při alergii vlastně děje v těle? Alergie patří mezi takzvané imunopatologické stavy. Alergií ale existuje velké množství druhů, takže je těžké mluvit o nich všeobecně. Vědci je dělí na čtyři základní typy podle poruchy imunitních mechanismů, které alergii způsobily – zdaleka nejčastější je první typ.
Reakce I. typu jsou všude
Drtivá většina alergických chorob je blízká takzvané imunopatologické reakci I. typu, označované také jako reakce atopická nebo anafylaktická. Je pro ni typická zvýšená produkce látky jménem imunoglobulin E (IgE). Tento typ protilátek, který se vyskytuje jen u savců, není sice zdaleka jediným, a dokonce ani hlavním faktorem v rozvoji alergie, přesto má zásadní roli.
Tato reakce se může vázat k velkému množství nejrůznějších látek:
- Prach: tato forma alergie je vůbec nejčastější u dětí – trpí jí největší množství dětí i mládeže
- Pylová zrna
- Roztoči: může způsobit zánět spojivek, astma nebo ekzémy
- Potraviny: u nás se jedná zejména o alergie na vejce, mléko, ořechy nebo sóju
- Zvířecí sliny, srst i kůže
- Hmyzí bodnutí: nejčastěji vosy, včely a mravenci
- Léky: jde především o antibiotika, barbituráty a lokální anestetika.
- Bakteriální a virové: nejnebezpečnější jsou v raném dětství
Alergická reakce vzniká, když se organismus opakovaně kontaktuje s alergeny – což jsou jinak neškodné látky, které se vyskytují ve venkovním prostředí. Imunitní systém reaguje na tyto látky podobně, jako by se jednalo o mnohobuněčné parazity. Přichází ve dvou fázích:
- První neboli časná fáze se objevuje velice rychle po zasažení organismu, někdy už deset minut poté, jindy ale až půl hodiny poté. Jejími typickými projevy jsou rozšíření cév a křeče hladkého svalstva – tedy toho, které je neovladatelné vůlí. Během ní není tkáň přímo poškozována.
- Druhá neboli pozdní fáze se objevuje asi čtyři hodiny po té první, někdy to ale trvá až dvanáct hodin. Během ní se změny v těle prohlubují, rozšířenými cévami mohou pronikat zánětlivé buňky, které mohou být zodpovědné i za nevratné změny v těle.
Důsledky u tohoto typu alergie mohou být různě závažné. Lehčími projevy jsou alergická rýma, astma, kožní vážky nebo různé záněty. Dá se na ni však i zemřít – nebezpečný je zejména těžký anafylaktický šok (způsobený nejčastěji bodnutím hmyzem), u něj může dojít k úmrtí do pouhé hodiny po alergické reakci.
Události: Problémy s pylem (zdroj: ČT24)
Smrtící ale může být také například tzv. Quinckeho edém, který může vést k udušení, vyskytuje-li se v oblasti hrtanu. Nebezpečný je také otok kořene jazyka a dýchacích cest při alergické reakci na potraviny – v tomto případě totiž nemocnému hrozí smrt udušením.
- Imunopatologická reakce II. typu neboli cytotoxický typ – je vyvolána protilátkami proti antigenům lokalizovaným na buněčných površích. Jejím typickým příkladem je transfuzní reakce.
- Imunopatologická reakce III. typu neboli Arthusův typ – je podobná atopiím, ale vzniká jiným mechanismem. Jejími projevy je několik chorob, například sérová nemoc, revmatoidní artritida nebo třeba tzv. farmářská plíce.
- Imunopatologická reakce IV. typu neboli pozdní typ se objevuje až 48 hodin po setkání s alergenem. Je zodpovědná za některé dermatitidy, ale i za za reakce na cizí tělesa, jako jsou třeba kloubní náhrady nebo kontaktní čočky.
Proč právě pyl?
Mezi alergeny rostlinného původu patří zásobní bílkoviny v semenech nebo ochranné bílkoviny rostlin, které se tvoří jako odezva proti patogenům. A právě takovými bílkovinami jsou tvořena i pylová zrna.
Pyl listnatých dřevin je nebezpečnější než pyl produkovaný jehličnany. O alergenních vlastnostech konkrétních rostlin se zatím ví jen velmi málo, ale je známo, že příbuzné druhy se projevují velmi podobně. To znamená, že pokud je někdo alergický na jeden druh břízy, bude mít zřejmě problémy i s pylem z jiných druhů bříz. A také s pylem ze stromů, které jsou bříze příbuzné.
Pyl je velmi drobný, a tedy i lehký; velikost pylového zrna se pohybuje mezi 2 až 250 mikrometry. Díky tomu se mohou snadno šířit na velké vzdálenosti, u některých druhů stromů až na desítky kilometrů. Pyl z lesů v okolí měst se tak bez problémů dostane i do center měst – a menší pylová zrnka proniknou i prachovými filtry.
Z množství pylu lidé někdy obviňují řepku, ta však působí hlavně ve svém nejbližším okolí. „Řepka není tak výrazným alergenem jako břízy. Na rozdíl od stromových pylů, které mají dolet desítky až stovky kilometrů, zůstává pyl řepky v blízkosti řepkových polí a tím pádem neohrožuje tak velké počty osob. Ale pokud se vydáte mezi řepková pole běhat nebo na kole, tak to pocítíte. V blízkosti může dráždit i nealergiky,“ varuje imunoložka Jitka Petanová z Ústavu imunologie a mikrobiologie Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.
Je to dědičné?
Genetická dědičnost je u alergií jasně prokázána celou řadou studií. „Podle epidemiologických dat je riziko alergie u dítěte bez genetické zátěže asi 20 procent, zatímco v rodině s jedním alergickým rodičem asi 30–40 procent a v rodinách s oběma rodiči alergiky již 75–80 procent,“ uvádí MUDr. Eva Vernerová v odborném časopise Interní medicína pro praxi. Důležité také je, že alergie se mohou objevit kdykoliv během života, tedy i u dospělého člověka, který nikdy necítil, že by něčím podobným trpěl.
Zásadní roli v tom hraje matka – riziko přenosu alergie je až 4× vyšší, je-li postižena právě ona. Je také prokázáno, že se nedědí přímo konkrétní alergické onemocnění, ale „pouze“ dispozice k jeho rozvoji.
V současnosti se ale na základě nových výzkumů ukazuje, že vnější vlivy jsou výrazně důležitější než genetické předpoklady. Jedním z důkazů je rychlý nárůst výskytu alergií ve vyspělých zemích po 2. světové válce. Podle vědců není možné objasnit tak rychlou změnu jen genetickou mutací – zato změny životního stylu určité vysvětlení nabízejí.
Vědci se domnívají, že se značně změnila řada faktorů ve vnějším prostředí – jde o jevy, které ovlivňují vývoj imunitního systému. Na přesných analýzách se ještě pracuje, ale mezi nejdůležitější takové změny zřejmě patří sanace zdrojů pitné vody, úprava potravy do téměř sterilní podoby nebo nižší nemocnost, za kterou vděčíme vysoké proočkovanosti v moderním světě.
To vede k nižšímu množství infekčních podnětů, které jsou nutné k rozvoji některých látek v imunitním systému. Naopak přibývá podnětů, na které naše organismy nejsou připravené – ať už se jedná o roztoče z domácích mazlíčků, těkavé látky z všudypřítomných lepidel nebo kosmetiky a dalších látek. Velmi zjednodušeně se dá říci, že kvůli tomu se v lidském těle objevuje čím dál větší nerovnováha mezi různými typy obranných látek.
Jistý podíl se dá přisoudit i globalizaci – invazivní druhy rostlin se dostávají do oblastí, kde se dříve nevyskytovaly. Týká se to nejen například bolševníku, ale i okrasných rostlin vysazovaných z dobré vůle. Lidé jsou kvůli tomu vystavení alergenům, které naše těla neznají a hůře se proti nim tedy brání.
Existuje však i mnoho dalších příčin. Patří mezi ně například změna životního stylu, migrace z venkova do větších sídelních celků, kouření, strava a mnoho dalších faktorů.
Události, komentáře: Les produkuje víc pylu než pole (zdroj: ČT24)
Jak se léčí alergie?
Léčba alergií je složitá, náročná, ale možná – byť ne všech typů; zejména u kombinovaných alergií jsou zatím výsledky spíše špatné.
1) Odstranění alergenu: pokud se podaří alergenu se vyhýbat, pak není třeba léčit. U řady látek to pochopitelně není možné, ale jedná se o nejúčinnější řešení.
2) Protialergické léky se dělí podle účinu na dvě skupiny. Úlevové léky neboli antihistaminika blokují účinnou látku histamin. Ta se uvolňuje z buněk při alergické reakci – když je blokována, alergická reakce je utlumená. Při astmatických záchvatech se zase podávají léky, které uvolňují zúžené průdušky. Léky s protizánětlivým účinkem působí preventivně a léčí alergický zánět. Druhou skupinou léčiv jsou ta, která díky protizánětlivým účinkům léčí alergický zánět. Může se jednat o kortikosteroidy, antileukotrieny nebo moderní antihistaminika s imunomodulačním účinkem.
3) Očkování alergenovými vakcínami má za cíl vyvolat stav tolerance nemocného organismu vůči alergenu. Vakcinace probíhá 2 až 5 let. Existují vakcíny na všechny běžné zvířecí miláčky. Obvykle se podávají injekční formou.