Tři dekády trvalo sektářské násilí v Severním Irsku, než jej v dubnu 1998 ukončila mírová smlouva. Podle data podpisu se jí říká Velkopáteční a představuje klíčový moment v moderní historii Británie i Irska. Cesta k dohodě byla složitá, ale mír v regionu trvá i po čtvrt století. I přesto, že jeho pevnost prověřují izolované incidenty i velké výzvy, jakou byl brexit. Po 25 letech od dosažení míru také vyvstávají otázky, zda není čas smlouvu revidovat. Její část například už rok pomáhá blokovat regionální politiku a severoirská společnost prochází proměnou.
Velkopáteční dohoda před 25 lety utnula násilí v Severním Irsku. Současnost nastiňuje její limity
Po venkovské silnici jela červená dodávka. Dvanáct zaměstnanců textilky v ní směřovalo ze zaměstnání domů do obce Bessbrook v severoirském hrabství Armagh. Bylo po půl šesté vpodvečer, když vůz světelnou signalizací zastavil ozbrojenec. Cestující předpokládali, že jde o rutinní kontrolu ze strany britské armády.
Jakmile ale dodávka zastavila, obklopilo ji jedenáct ozbrojených mužů, kteří vyzvali posádku, aby u vozu utvořila řadu. Jeden se výrazným anglickým přízvukem zeptal, kdo z pasažérů je katolík. Richard Hughes byl jediný, zbytek byli protestanti. Hughesovi se jeho kolegové pokusili zabránit, aby se identifikoval, protože se obávali, že jej zabijí loajalističtí teroristé.
Hughese ale nezastavili a on udělal krok dopředu. Útočníci ho vyzvali, aby se vydal po cestě a neohlížel se. Záhy palbou z automatických pušek zavraždili zbylých jedenáct pracovníků z textilky v Glenanne. Nešlo totiž o loajalistické milice, nýbrž ozbrojence z Prozatímní irské republikánské armády (PIRA).
Útok na civilní automobil odůvodnili tím, že den předtím unionisté, tedy zastánci svazku se Spojeným královstvím, zavraždili šest katolíků. Incident, který se odehrál 5. ledna 1976 u obce Whitecross, se zařadil mezi nejkrvavější útoky období severoirských Trablů (The Troubles) a vedle například známé Krvavé neděle je jedním ze střípků násilí, které zmítalo regionem v druhé polovině minulého století.
GALERIE
Stopy severoirských Trablů jsou patrné i v současnosti
Hlavní město Severního Irska Belfast je v současnosti prosperující a živou metropolí. V centru už nevybuchují bomby, ale ozývá se živá kultura. V tamních studiích se točí celosvětově úspěšné filmy a seriály. Děje se tak díky Velkopáteční dohodě, kterou se před 25 lety podařilo dosáhnout míru.
Násilí dnes v Belfastu připomíná například šest metrů vysoká zeď z betonu a vlnitého plechu oddělující katolickou a protestantskou čtvrť. Je tu od roku 1971 a přežila svůj berlínský protějšek. Ze středoevropského pohledu se jí možná paradoxně říká „mírová“.
Cesta ke klidu byla trnitá, dlouhá a plná kompromisů, a to i bolestivých, které dodnes zanechávají rány v severoirské společnosti. Velikonoční mír je stále aktuálním tématem, jak ukazuje mimo jiné brexitový spor a neklid panující obzvláště v táboře unionistů.
Kořeny násilí
Zmiňovaný útok v hrabství Armagh ilustruje, jak obtížné a dlouhé mírové debaty byly. Odehrál se totiž – stejně jako řada dalších – během doby, kdy britská vláda a PIRA formálně uznávaly příměří dosažené v polovině sedmdesátých let. Náznak míru se ale nelíbil ani jedné straně – část republikánů nechtěla o klidu zbraní ani slyšet a britští důstojníci v tu dobu cítili příležitost irské bojovníky notně zatlačit.
Ještě o dva roky dříve se přitom podařilo dosáhnout ambiciózní Sunningdaleské dohody. „Ta měla za následek vznik samosprávného severoirského parlamentu a Irské rady, která představovala snahu o zapojení irské vlády do správy území a byla také určena pro podporu přeshraniční spolupráce,“ shrnuje Michaela Marková z katedry anglického jazyka Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické na Technické univerzitě v Liberci.
Dílčích dohod a posunů se v druhé polovině minulého století odehrálo více, žádné ale nevedly k trvajícímu příměří, natož úplnému míru. Kořeny násilí byly příliš hluboké. I když samotné The Troubles se datují od konce šedesátých let, příčiny lze vysledovat už v rozdělení ostrova po irské válce za nezávislost na Británii na začátku let dvacátých.
V obecnější rovině jsou pak ještě o staletí starší. Hraniční linie, která před sto lety rozdělila Smaragdový ostrov, vznikla na základě náboženského klíče. Kořeny rozdílu mezi protestantským regionem oproti katolickému zbytku Irska sahají až do začátku sedmnáctého století, kdy tehdejší král Skotska, Anglie a Irska Jakub I. Stuart rozhodl o řízené kolonizaci Ulsteru presbyteriánskými osadníky převážně ze Skotska a severu Anglie.
Rozdělení ostrova z dvacátých let dvacátého století se irským národovcům nelíbilo od samého počátku. V šedesátých letech se pak etablovala občanská hnutí, která upozorňovala na útlak ze strany protestantské většiny. Katolíci si stěžovali například na to, že nemají stejné podmínky na trhu práce nebo čelí diskriminaci v oblasti bydlení, a požadovali nápravu.
To ale protestantská komunita vnímala jako hrozbu pro svou společenskou pozici a původně ideové střety postupně eskalovaly až do ozbrojených. Střety ve městě Derry v roce 1969 vedly k tomu, že Londýn v Severním Irsku nasadil armádu, jenže její přítomnost jen dál prohlubovala napětí a dala vzniknout paramilitantním organizacím na obou stranách konfliktu. Události Krvavé neděle z roku 1972 pak byly důkazem, že násilí na civilistech se nedopouštěli pouze teroristé, ale také britské státní složky.
Zastavit násilí diplomatickou cestou proto bylo nadmíru obtížným úkolem.
Správná konstelace
Obrysy budoucího míru se začaly pozvolna rýsovat na prahu devadesátých let, kdy spolu o politickém řešení konfliktu začali jednat zástupci Londýna a Dublinu. Zásadní průlom podle Markové přišel až ve chvíli, kdy obě strany přizvaly k jednání zástupce nejen politických stran, ale i militantních republikánských skupin, jež reprezentovaly zájmy katolické menšiny. „Navíc jim bylo slíbeno, že budou projednány jejich požadavky a že příslib o jejich plnění bude ukotven v připravované mírové dohodě,“ dodává expertka.
Jedním z klíčových aspektů bylo rovněž zapojení zahraničních politiků do mírového procesu. Divákům seriálu Derry Girls (Holky z Derry) je známo očekávaní spojené s návštěvou tehdejšího amerického prezidenta Billa Clintona v Severním Irsku v roce 1995. Hlavní hrdinky seriálu touží sledovat americkou návštěvu z první řady, nakonec ale před historickými okamžiky upřednostní vzájemné přátelství, zatímco na pozadí Clinton řeční o míru.
Tvůrkyně Derry Girls Lisa McGeeová význam Clintonovy cesty nepřehnala. Trina Vargová, poradkyně někdejšího amerického senátora Teda Kennedyho, je přesvědčena, že návštěva šéfa Bílého domu byla klíčovým zvratem v mírových rozhovorech. Clinton byl prý ohromen vřelým přijetím, jakého se mu dostalo.
„Volal senátoru Tedu Kennedymu a řekl, že to byly nejlepší dny jeho prezidentství. I když v mírovém úsilí ještě zůstávaly překážky, byla to tahle cesta, která zajistila Clintonovu angažovanost,“ popsala v podcastu Your Politics.
Britský premiér Tony Blair se radí s ministryní pro Severní Irsko Mo Mowlam v závěru jednání o severoirském míru
Ocenila také roli americké velvyslankyně v Irsku Jean Kennedy-Smithové, která Clintona přesvědčila, aby udělil vízum šéfovi Sinn Féin Gerrymu Adamsovi, jenž se podílel na mírovém procesu, ale podle řady zdrojů patřil v sedmdesátých letech ke špičkám PIRA, ačkoliv on sám to popíral.
Irský diplomat David Donoghue zase jako zásadní vyzdvihl zvolení Tonyho Blaira britským premiérem, zatímco v Irsku měl rovněž solidní většinu Bertie Ahern. „V létě 1997 nastala správná konstelace hvězd. Předtím všichni odvedli spoustu přípravných prací, ale pořádné rozhovory se rozjely, až když bylo obnoveno příměří,“ doplnil v podcastu Your Politics.
Cena míru
Sporných bodů, které bylo potřeba urovnat, bylo mnoho. Jedním z ústředních a nejtěžších problémů bylo, jak naložit se zbraněmi v držení paramilitantních organizací tak, aby zásoby nashromážděné za desetiletí konfliktu nepředstavovaly riziko pro znovuzažehnutí násilí.
Na vyřazení zbraní dohlížela mezinárodní komise, přičemž zprvu se zdálo, že zvláště PIRA se jich vzdát nechce. Průlom v tomto jednání proto přišel až tři roky po podpisu Velkopáteční dohody a následovaly čtyři vlny ničení výzbroje.
- Skrytou, ale významnou roli sehrál v mírových jednáních Brendan Duddy. Nebyl to diplomat ani politik, nýbrž obchodník, který v Derry prodával fish & chips. Mimoto byl především pacifista, který toužil po konci sektářského násilí.
- Už v šedesátých letech si ho jako kontakt vytipovala britská rozvědka MI6, Duddy ale tehdy odmítl. Otočil až po takzvané Krvavé neděli, kdy v Derry do civilistů stříleli britští vojáci.
- Duddy tajně fungoval jako spojka mezi britskou vládou a irskými paramilicemi. Pomohl například vyjednávat během irských hladovek v osmdesátých letech a zprostředkoval jednání, která v roce 1994 vedla ke klidu zbraní.
- Pro MI6 byl Duddy znám jako The Contact. O jeho skrytém životě odvysílala v roce 2008 BBC dokument The Secret Peacemaker (Tajný mírotvůrce).
Ačkoliv oficiálně není známo, kolik zbraní paramilice odevzdala, odborný žurnál Jane's Intelligence Review odhadl, že zničeno bylo mimo jiné tisíc pušek, tři tuny semtexu, dvě až tři desítky kulometů, sedm střel země-vzduch, na dvanáct set detonačních zařízení nebo více než stovka granátů.
Hořkou pachuť mnozí dodnes cítí kvůli předčasnému propuštění vězňů, kteří skončili za mřížemi kvůli teroristickým aktivitám. Vztek a zášť cítila například Nuala Maloneová, katolička ze západního Belfastu, jejíhož muže, rovněž katolíka Michaela Malona, zastřelili v roce 1987 příslušníci PIRA v centru města. Už předtím Malone jako policista čelil několika pokusům o svůj život. Z vraždy nebyl nikdo obviněn a propuštění vězňů u příležitosti mírové dohody vzalo vdově naději, že se dočká spravedlnosti.
Výtisk Velkopáteční dohody, který před referendem dostala každá severoirská domácnost
Fiona Kellyová zase vzpomíná na svého otce, kterého spolu se dvěma dalšími katolíky zavraždili příslušníci unionistické paramilitantní skupiny. Jeden z vrahů byl Torrens Knight. Odsouzen byl k dvanácti trestům doživotí, z vězení se ale dostal po pěti letech. Spolu s ním věznici v červenci roku 2000 opustilo dalších sedmasedmdesát trestanců z řad republikánů i loajalistů.
„Rodiny obětí zaplatily za mír vysokou cenu. Připadala jsem si okradena a zraněna. Byli jsme okradeni o otce a (vrah) si mohl dál žít svůj život,“ řekla Kellyová stanici RTÉ. „To my si odpykáváme doživotní tresty, ne teroristé,“ dodává Maloneová.
Daň za mír byla pro mnohé vysoká, Velkopáteční dohodu z 10. dubna 1998 přesto v referendu z května stejného roku stvrdili obyvatelé regionu výraznou většinou: pro ratifikaci dokumentu se vyslovilo 71,12 procenta voličů, kterých k urnám přišlo 81,14 procenta.
Čtvrtstoletí (téměř) klidu
Mír v Severním Irsku trvá už čtvrt století a situace v regionu je převážně poklidná, byť jak podotýká Michaela Marková, vztahy mezi unionisty a republikány nejsou vždy vřelé.
K potyčkám dochází pravidelně například v létě v období pochodů Oranžského řádu, při nichž protestanti vzpomínají na vítězství nad katolíky v bitvě u Boyne v roce 1690. „Jejich oslavné pochody jsou poznamenány četnými konfrontacemi, jelikož jejich účastníci prochází oblastmi, které považují tradičně za své, ale kde většinu v současnosti tvoří katolíci,“ zmiňuje.
Zároveň upozorňuje, že násilí se nevyhýbá ani republikánské komunitě, a v této souvislosti připomíná vraždu novinářky Lyry McKeeové, která se ve své práci věnovala Trablům. V roce 2019 zahynula během rozvášněných republikánských oslav výročí Velikonočního povstání z roku 1916. Podle záběrů bezpečnostních kamer i z mobilních telefonů novinářku zastřelil maskovaný muž, který podle policie patřil k odpůrcům Velkopáteční dohody a mírového uspořádání.
Jedná se ale o izolované incidenty, nikoliv kontinuální násilí jako v období Trablů. Statistiky zločinnosti v Severním Irsku od začátku tisíciletí rapidně klesly, naopak ekonomické ukazatele se od podpisu mírové dohody zlepšují. Setrvale stoupá HDP na hlavu, zatímco nezaměstnanost klesla z více než osmi procent v březnu 1998 na 2,4 procenta v lednu 2023.
„Suma sumárum cítím tichou spokojenost a hrdost, že jsme dosáhli dobrých věcí pro tento ostrov. Zároveň to krotí drobný pocit frustrace, že jsme toho nedokázali využít víc,“ hodnotí čtvrtstoletí míru již citovaný diplomat Donoghue. „Neměli bychom se nechat zviklat, Velkopáteční dohoda je obrovským úspěchem,“ přidala v podcastu Your Politics irské RTÉ Trina Vargová.
Čas na revizi?
Velkou zkouškou trvanlivosti mírové dohody byl brexit, který hrozil narušením otevřené hranice na irském ostrově, jednoho z pilířů míru. „Díky volnému pohybu uvnitř Evropské unie byl Irský ostrov prakticky sjednocený. Možnost znovuvytvoření ‚tvrdé' hranice mezi unijním Irskem a neunijním Severním Irskem bylo vnímáno jako podstatné porušení Velkopáteční dohody a bylo by obzvláště nepřijatelné pro irské nacionalisty,“ rekapituluje Marková.
Severoirský oříšek nejprve řešil takzvaný protokol. S ním však byli nespokojení především severoirští unionisté i Londýn. Evropská unie a Británie proto složitě a dlouho vyjednávaly uspořádání nové. Takzvaný Windsorský rámec obě strany podepsaly v Londýně v březnu tohoto roku.
Hotovo ale není, protože ani nová smlouva mezi Británií a Unií nestačí severoirským loajalistům z Demokratické unionistické strany (DUP). Ta kvůli pobrexitovému uspořádání už rok blokuje místní samosprávu, v Severním Irsku tak panuje de facto bezvládí, které komplikuje správu a rozvoj regionu.
Právě regionální samospráva je také důležitou součástí Velkopáteční dohody. Ta stanovuje, že unionisté i republikáni se musejí domluvit na předsedovi místního parlamentu, a teprve pak je možné sestavit vládu. „V praxi to bohužel může znamenat i to, že pokud se jedné ze zúčastněných stran nelíbí jednání či plány té druhé, od jednání odstoupí a situace ustane na mrtvém bodě,“ konstatuje odbornice z liberecké univerzity.
Po ročním blokování parlamentu ze strany DUP, jejíž postavení přitom v Severním Irsku vlivem proměny společnosti slábne, vyvstává otázka, zda není na čase Velkopáteční dohodu revidovat, či dokonce sepsat smlouvu zcela novou, jež by lépe odrážela severoirskou současnost. „Na čem už se ovšem lidé shodnout nedokážou, je to, jak by případná nová dohoda měla vypadat,“ doplňuje Marková.