Na letních olympijských hrách v Tokiu vzbudil její příběh velký rozruch. Běloruská atletka Kryscina Cimanouská požádala o ochranu letištní policii, když jí Minsk náhle nakázal přiletět domů. Útočiště nakonec Cimanouská našla v Polsku a Reportérům ČT se s ní podařilo pořídit rozhovor. „Měla jsem své životní plány. Měla jsem plány v Bělorusku, až se vrátím z Tokia, ale vše se změnilo,“ říká.
Běloruská sprinterka Kryscina Cimanouská je už více než měsíc v polském exilu a zatím čeká, až bude moci trénovat. Do světového povědomí vešla nesportovním chováním – nikoliv ale svým, leč režimu Alexandra Lukašenka. Atletka se v Tokiu odvážila protestovat proti praktikám svého sportovního svazu. Musela hledat ochranu u policie a skončila v polském exilu.
„Nakonec jsem našla odvahu a řekla jsem pravdu. Snad jsem tím motivovala i další lidi,“ řekla Cimanouská Tomáši Vlachovi z redakce Reportérů ČT. „Už poněkolikáté jsem pocítila úplné pohrdání mnou jako sportovkyní a mou prací. Chtěla jsem to všechno zveřejnit, aby lidé věděli, že ani nás sportovců na olympiádě si neváží,“ doplňuje sprinterka.
Až donedávna se přitom jako mnozí jiní mladí sportovci Cimanouská o politiku nezajímala. Oči jí otevřely až loňské srpnové prezidentské volby, ve kterých – podle oficiálních výsledků – získal 80 procent hlasů Alexandr Lukašenko. Velká část Bělorusů to neakceptovala a vyšla do ulic. Atletka ale tehdy mezi nimi ještě nebyla.
„Samozřejmě nás naše vedení varovalo, že pokud budeme chodit na demonstrace a někdo nás tam uvidí, budeme mít velké problémy. Určitě nás vyhodí z práce a vyloučí z reprezentace,“ popisuje tehdejší stav.
Dovolila jsem si otevřít pusu
V prvních čtyřech dnech po volbách reagoval režim hromadným mlácením a zatýkáním. Pak najednou policisté z ulic zmizeli a lidé mohli nerušeně protestovat. V Minsku se jich scházelo na 200 tisíc, v regionech šlo o další desítky tisíc.
V polovině srpna Cimanouská spolu s dalšími sportovci vyjádřila veřejně nesouhlas s násilím na sociálních sítích. Kvůli výhrůžkám se je následně rozhodla smazat. „K nám do centra přijel ministr sportu a na tomto setkání jsem si také dovolila otevřít pusu,“ vzpomíná.
V Bělorusku se v následujících měsících začalo vše vracet do starých kolejí. Lukašenko si za podpory z Moskvy udržel moc a vůči těm, kteří projevovali nesouhlas s režimem, směřují tvrdé represe. Cílí na nezávislá média, blogery, aktivisty i účastníky protestů, které postupně utichly. Na černou listinu se dle svých slov dostala i Cimanouská. V praxi to znamená, že jí úřady zakázaly opustit Bělorusko, nemohla tedy na soustředění či závody.
Díky nominaci ale mohla letět na olympiádu. Minsk chtěl mít v Tokiu co nejvíce sportovců v co nejvíce disciplínách. Cimanouská měla svou zemi reprezentovat na stovce a dvoustovce, vedení výpravy jí oznámilo, že poběží také ve štafetě, protože dvě jiné závodnice postrádaly požadovaný počet dopingových testů.
Na to si atletka veřejně postěžovala: „Zdá se, že naše skvělé vedení jako obvykle všechno rozhodlo za nás. Skvělé, vážení, jste borci. Proč my musíme doplácet na vaše chyby,“ prohlásila na Instagramu.
Lukašenkovo nesportovní chování
Reakce následovala rychle – Cimanouská dostala příkaz okamžitě odletět do Běloruska – i přesto, že své soutěže měla teprve před sebou. „Řekli mi, že to bylo rozhodnuto na té nejvyšší úrovni. Řekli mi: Dnes odletíš domů, ale nikomu o tom neříkej. Připadalo mi to divné. Proč nemůžu říct rodičům, že se vracím domů?“ líčí sprinterka.
„Dokonce mě napadlo, že pokud bych rodičům nic neřekla a vrátila se, jestli by mě ještě vůbec viděli. Kam bych asi jela z minského letiště?“ dodává. Rozhodla se vsadit na náhodu a do překladače v telefonu napsala „potřebuji pomoc“. Vzkaz ukázala místnímu policistovi. Policie atletku odvezla i s věcmi na stanici.
O příběhu Cimanouské se dozvěděl celý svět a ochranu jí nabídlo několik států včetně Česka. Sportovkyně se rozhodla zamířit do Polska, které jí nabídlo humanitární vízum. „I rodiče ten nápad podpořili a také můj muž byl na cestě. V té chvíli byl na Ukrajině a do Polska to měl nejblíž,“ vypráví.
Minsk přitom tlačil na návrat atletky i nadále: „Mámě volali z administrace prezidenta a říkali jí, aby mi vyřídila, že se musím do Běloruska vrátit, že všechno bude v pořádku, nic se se mnou nestane a přijme mě prezident,“ vybavuje si Cimanouská.
Měla jsem plány, teď už plánování nemá smysl
Lukašenko trvá na tom, že sportovkyně je obětí provokace, a tvrdí, že Bělorusko do Japonska žádné agenty svých tajných služeb neposlalo. „Samozřejmě tomu vůbec nevěřím,“ říká Cimanouská.
Její rozhodnutí inspirovalo i další sportovce: například jezdkyně Volha Safronavová požádala o humanitární vízum v Polsku, atleti Jana Maximovová a Andrej Kravčenko se i s malou dcerkou uchýlili do Německa. Lukašenko svaluje všechnu vinu na „zlý Západ“, který se prý vměšuje do věcí jeho země.
Co bude dál, Cimanouská netuší. „Neplánovala jsem útěk do Polska. Stalo se to během jediného dne. Zcela nečekaně. Měla jsem své životní plány. Měla jsem plány v Bělorusku, až se vrátím z Tokia, ale vše se změnilo. Takže pro mě v tuto chvíli plánovat život už podle mě nemá smysl,“ řekla ČT.
