Tichomořský ostrůvek Nauru v lednu zaujal zpřetrháním vazeb na Tchaj-wan a přimknutím k Číně. Atol umí využívat diplomacii k získání financí, které tamní skomírající ekonomika potřebuje. Navzdory nevelké rozloze se pravidelně ocitá v hledáčku regionálních i globálních mocností. Aktuálně zejména Číny, která se na úkor Austrálie a Spojených států snaží prosadit v jižním Pacifiku.
Titěrné Nauru tancuje mezi mocnostmi, symbolizuje strategický význam jižního Pacifiku
Najít Nauru na mapě není lehký úkol. Na jedenadvaceti čtverečních kilometrech tu žije odhadem dvanáct a půl tisíce lidí. Všude kolem se po stovky kilometrů rozkládá Tichý oceán, nejbližší pevnina, zhruba tři sta kilometrů vzdálený ostrov Banaba, součást Kiribati, leží východním směrem.
Navzdory své velikosti na sebe Nauru čas od času dokáže upozornit na světovém kolbišti. Svého času místní obyvatelé patřili k vůbec nejbohatším na světě, jindy sopečný ostrov zaujme neotřelou diplomacií. Naposledy se mu to povedlo v lednu, když zpřetrhal diplomatické vztahy s Tchaj-wanem a podepsal úmluvu s Čínou.
Osud Nauru nabízí náhled do celého regionu jižního Pacifiku a jeho diplomatické kroky dostávají jasnější kontury v širším kontextu rozsáhlé oblasti oceánu, která je posetá podobnými miniaturními ostrůvky. Zdánlivé končiny světa, stereotypně vnímané jako ráje plné pláží, obklopené azurovými vodami, ale leží v hledáčku mocností, které soupeří o vliv. A právě jižní Pacifik je v tomto zápase důležitou lokalitou.
Nauru ve světě
Lidé se na Nauru podle dostupných zdrojů poprvé usadili nejpozději před třemi tisíci lety. Trvalo ale až do samého závěru osmnáctého století, než se ostrůvek otevřel světu – tedy alespoň tomu evropskému. Britský lodní kapitán John Fearn atol nazval Příjemným ostrovem a v následujících dekádách se tu západní obchodní plavidla stavovala pro zásoby a pitnou vodu. Postupem času někteří evropští námořníci podlehli onomu příjemnému kouzlu ostrůvku a zůstali na něm – zpravidla proto, že zpět na loď se jim zkrátka nechtělo.
To už byl v plném proudu čilý obchod mezi námořníky a původními obyvateli. Výměnou za zásoby pro dlouhé plavby se na Nauru množily palné zbraně a alkohol. První artikl určitě a druhý nejspíš hrály roli v dekádu trvající občanské válce mezi stoupenci krále a jeho vyzyvatelem. Konflikt intervencí ukončilo sjednocené Německo, které domorodcům zbraně zabavilo.
Proč zrovna Německo? Nauru se dva roky předtím, aniž by se zdejších obyvatel někdo ptal, ocitlo v jeho sféře vlivu poté, co diplomaté v Berlíně a Londýně nakreslili v Tichém oceánu několik čar a největší vodní plochu světa si rozdělili. Byli to právě němečtí inženýři, kteří na malém ostrůvku v Pacifiku objevili fosfáty.
Jejich těžba ostrov zdevastovala a zlikvidovala velkou část okolního mořského života. Začali s ní Němci a pokračovali Australané, kteří atol ukořistili během první světové války a poté nad ním – dohodou s Británií a Novým Zélandem pod záštitou Ligy národů – drželi ochrannou ruku.
Pokud se Nauru nevyhnula ani první světová válka, u druhé už ostrov neměl šanci vůbec. Nejprve ho obsadili Japonci a vybudovali tu dvě ranveje, jež se rychle staly terčem bombardování. Kromě toho více než tisícovku obyvatel (jinými slovy zhruba polovinu tehdejší populace) odvlekli k nuceným pracím. Když později spojenecké síly postupovaly v Pacifiku od ostrova k ostrovu při zatlačování Japonska, Nauru vynechaly a japonská okupace tak trvala až do září 1945.
Bombardování japonských ranvejí na Nauru během druhé světové války
Následoval už známý příběh – Nauru opět spadlo pod správu britské koruny, fakticky nad ním dozor vykonávala Austrálie, která dominovala celému regionu jižního Pacifiku. Canberra mimo jiné – pod domněnkou, že je spolu s dalšími aktéry zodpovědná za devastující těžbu, a musí tedy uchránit obyvatele před jejími následky – přemítala o přesídlení všech obyvatel pryč z Nauru, protože se počítalo s tím, že brzy bude naprosto neobyvatelné.
O tom ale místní nechtěli slyšet a rozhodli se místo toho usilovat o nezávislost. Dosáhli jí na sklonu 60. let, přičemž ještě předtím vykoupili od Britů těžební společnost a konečně měli svůj osud pod kontrolou. Příjmy z pokračující těžby vyšvihly populaci Nauru mezi ty nejbohatší na světě v přepočtu HDP na hlavu. Jenže jak se hrnuly peníze do státní kasy, nadále mizela z ostrova vegetace a střed atolu se stal neobyvatelným, nemluvě o fatálních dopadech na zdraví obyvatel.
Snahy o oživení ekonomiky
Z této historické zkušenosti pramení řada důsledků pro současnost – zejména na poli ekonomickém a diplomatickém. Nauru jako tichomořský ostrůvek byl poslední staletí ve vleku světových událostí, figurkou ve hře mocností, zdrojem surovin a jen málokdy proti tomu mohl něco dělat. S nabytou nezávislostí se země rozkoukávala, dělala chyby, ale také se učila a přišla na způsoby, jak světové dění využít ve svůj prospěch či jak vychytrale našlapovat v diplomatických vztazích.
Začněme ekonomikou, která byla celá desetiletí závislá na těžbě fosfátů, jenže jeho zásoby nevydrží věčně, lépe řečeno nevydržely (i když vláda Nauru se nevzdává, o tom ale více později). Skomírat začalo dolování už v 80. letech, takže Nauru zřídilo investiční fond, který měl postupně nahradit příjmy ze suroviny jinými zdroji. Série špatných rozhodnutí ale měla za následek, že hodnota spravovaných aktiv během 90. let klesla o devadesát procent. A tak Nauru hledalo alternativní příjmy dál.
Těžba fosfátů na Nauru
Atol zkusil být, podobně jako řada dalších malých ostrovů, daňovým rájem, kýžená pozitiva to ale nepřineslo. Naopak se Nauru ocitlo na nelichotivé černé listině kvůli praní špinavých peněz a od těchto idejí časem ustoupilo. V současnosti si mikrostát vydělává třeba prodejem licencí na rybaření ve svých svrchovaných vodách (zatímco dováží přes devadesát procent potravin potřebných k nasycení vlastní populace).
Kontroverznějším zdrojem příjmů je detenční centrum, které Nauru s přestávkami provozuje pro Austrálii od roku 2001. Canberra v zařízeních shromažďuje zachycené migranty a žadatele o azyl a opakovaně se kvůli podmínkám v centrech stala terčem kritiky humanitárních organizací. Konkrétně tábor na Nauru eviduje hladovky, sebepoškozování, pokusy o sebevraždy a zejména vzpouru z roku 2013, která za sebou nechala požár se škodami odhadovanými na šedesát milionů australských dolarů.
Australské detenční centrum ale patří k pilířům současné nauruské ekonomiky, což ilustruje, jak moc je ostrov závislý na finanční pomoci ze zahraničí, mimo jiné také z Nového Zélandu a Tchaj-wanu. A tím se dostáváme ke kroku, kterým na sebe Nauru upozornilo letos v lednu.
Australské detenční centrum na Nauru
Od agresivní hrozby k příteli
Tchajwanci si v polovině ledna zvolili nové vedení, načež Nauru obratem reagovalo prohlášením, že utne diplomatické vztahy s tímto ostrovem a uzná Čínu. Tichomořský mikrostát patřil k hrstce převážně ostrovních zemí z Pacifiku a Karibiku, které udržovaly s Tchaj-pejí plnohodnotné diplomatické styky. Už to ale neplatí a skupinka se zúžila na dvanáct zemí.
„Nauruská republika nebude uznávat Tchaj-wan jako samostatnou zemi, ale jako nezcizitelnou část čínského území, a od nynějška přeruší diplomatické vztahy s Tchaj-wanem a nebude pokračovat v jejich rozvoji nebo oficiální výměně,“ vzkázala nauruská vláda. Peking na to reagoval slovy chvály a vděku, přičemž vyjádřil ochotu otevřít s Nauru novou kapitolu vzájemných vztahů na základě principu jedné Číny.
Stačil týden a Nauru s Čínou obnovilo diplomatické styky během slavnostního ceremoniálu v Pekingu. Dokument o formální obnově dvoustranných vztahů za druhou největší ekonomiku světa s 1,3 miliardou obyvatel podepsal ministr zahraničí Wang I, mikrostát o jedenácti tisících obyvatelích a 21 kilometrech čtverečních zastupoval rovněž šéf diplomacie Lionel Aingimea.
Tchaj-wan nad rozhodnutím Nauru vyjádřil politování. „Vláda Nauru se nechává Čínou manipulovat a zapomíná na dlouholetou rozvojovou pomoc a přátelství naší země,“ vzkázal do jižního Pacifiku. Peking podle Tchaj-peje načasoval diplomatický obrat záměrně na období po tchajwanských volbách, aby vyvinul na sousední ostrov tlak.
Zklamání Tchaj-wanu se nelze divit, oba ostrovy pojí dlouholeté styky, byť už jednou přerušené. Když před pěti lety tchajwanská prezidentka Cchaj Jing-wen darovala nauruskému protějšku Baronu Waqaovi ukulele, prezident na něj obratem zahrál píseň o nejlepším přátelství.
Mezi řádky lze ale v tchajwanském prohlášení vyčíst reálnou motivaci Nauru, která je pro pacifický mikrostát ryze pragmatická. Ostatně otevřeně to shrnul náměstek tchajwanského ministerstva zahraničí Tchien Čchung-kwang, když konstatoval, že peníze nabízené Čínou výrazně přesahují sumy poskytované Nauru Tchaj-pejí.
Peking si zkrátka tichomořský ostrůvek koupil a Nauru se koupit nechalo. Navzdory tomu, že Waqa v minulosti opakovaně varoval, že Čína není přítelem, je extrémně agresivní, hodlá pošlapat suverenitu tichomořských ostrovů a Nauru se koupit nenechá. Na zahraniční pomoci a kapitálu je ale závislé a v ekonomické diplomacii se za dekády samostatnosti naučilo našlapovat zručně, byť bez skrupulí nebo sentimentu. A proto se nyní, když opět potřebuje finance, přimklo k Číně v kroku, který „je v nejlepším zájmu země a odrazem k dalšímu rozvoji Nauru“.
Uznání na prodej
Samotné vztahy s Čínou nakonec onu diplomatickou obratnost ilustrují očividně – Nauru je letos v lednu nenavázalo poprvé. Už roku 2002 s Pekingem podepsalo diplomatickou úmluvu, načež své vazby na atol záhy zpřetrhal Tchaj-wan. Nauru to ale nemuselo příliš trápit, protože výměnou za podpis od Číny získalo 130 milionů dolarů. Aranžmá ale nevydrželo dlouho – po pouhém roce Nauru uzavřelo ambasádu v Číně a o další dva roky později slavnostně obnovilo vztahy s Tchaj-pejí a opět zavrhlo Čínu.
Své místo (a především hlas suverénního státu, který má stejnou váhu jako všechny ostatní ve Valném shromáždění) v OSN Nauru obchodovalo i v jiných případech. Například patří mezi pětici zemí, která uznává jako nezávislý stát gruzínské regiony Abcházii a Jižní Osetii. Atol byl v roce 2009 čtvrtým státem světa, který tak učinil – po Rusku, Nikaragui a Venezuele (později se přidala Sýrie).
Do jižního Pacifiku z Moskvy na oplátku putovala humanitární pomoc v hodnotě padesáti milionů dolarů. Nauru za část peněz dalo stavět přístav a trvalo na tom, že s uznáním Abcházie prostředky z Ruska vůbec nijak nesouvisí.
Nauru vydělává obratnou diplomacií slušné peníze, nabízí se ale otázka, co z takových investic mají Čína, Rusko, Austrálie a další aktéři.
Bohatství pod hladinou
Ostrov o rozloze východočeského Vamberka svou velikostí může klamat. Pevná země je sice ve světovém měřítku titěrná, ale Nauru kontroluje mořskou výlučnou ekonomickou zónu, která zhruba odpovídá rozloze Německa. Právě v těchto vodách poskytuje licence na rybolov, jinak nad nimi ale má minimální faktickou kontrolu, protože zkrátka nedisponuje plavidly, která by mohla tak rozsáhlý prostor efektivně chránit. Podle Cley Paskalové z think-tanku Foundation for Defense of Democracies má Nauru plavidla schopná brázdit a hlídat své vody jen dvě – a obě ostrovu věnoval Tchaj-wan.
Jenže Čína nabízí „odrazový můstek“ k dalšímu rozvoji Nauru, a tak se pozornost ostrova obrátila k Pekingu. A stejně jako v minulosti hraje hlavní roli kýžené ekonomické prosperity těžba.
Satelitní snímek ostrova Nauru
Kromě ryb totiž mořské hlubiny ve výlučné ekonomické zóně Nauru nabízejí ještě mnohem lukrativnější artikl. Stovky metrů pod hladinou se nacházejí dosud nedotčené polymetalické konkrece s minerály klíčovými pro energetickou transformaci. Nauruská vláda v nich vidí potenciál pro obrovské příjmy, které by mohly dlouhodobě vyřešit nesnadnou ekonomickou situaci ostrova. Navíc v mořských hlubinách, které nejsou tak na očích. „Myslím, že (vládu Nauru) velmi láká, že těžit se nebude na ostrově jako v případě fosfátů,“ řekla magazínu Foreign Policy Julia Morrisová z University of North Carolina Wilmington, která se Nauru a jižnímu Pacifiku věnuje.
Jenže hlubokomořská těžba má spoustu otazníků. Především krajně znervózňuje vědce, kteří varují před nenapravitelnými škodami na životním prostředí a ekosystémech, které ještě ani nejsou pořádně prozkoumané a ukrývají nejspíš tisíce neobjevených druhů. Odborná komunita není v obavách sama, skepsi dala najevo dvacítka zemí a také několik velkých automobilek, které přitom minerály potřebují k výrobě elektrických vozů. Nemluvě o tom, že není ani jasné, že hlubokomořská těžba je vůbec proveditelná.
Pokud by se ale ukázalo, že ano, a těžit se začalo, nabídne to veliký potenciál pro rozvoj průmyslu. Země, která k surovinám získá přístup, získá také výhodu. Čína do automobilového průmyslu investuje mohutně a tamní firma BYD předstihla Teslu jako světově největší výrobce elektromobilů. Peking už si zajistil suroviny v řadě afrických zemí, Nauru a jižní Pacifik mohou být dalším zdrojem přírodního bohatství.
Potenciál samozřejmě neláká jen Čínu. Hlasitě se v těžbě u Nauru angažuje kanadská TMC a právě s ní nauruská vláda řeší extrakci zdrojů nejnaléhavěji. Firma tichomořskému atolu slibuje „přelomové“ bohatství.
Strategický jižní Pacifik
Jakkoliv se na první pohled může zdát globální význam mikrostátů jako Nauru zanedbatelný, hrají svou roli v soupeření mocností.
Rozsáhlé vody pod kontrolou převážně malých ostrovních států v Mikronésii, Polynésii a Melanésii zabírají patnáct procent povrchu země, plochu třikrát větší než kontinentální Spojené státy. Právě USA strategický význam tohoto regionu poznaly během druhé světové války, když obsazováním ostrovů rozšiřovalo svou říši imperiální Japonsko, a spojenci se posléze museli postupně probojovávat Pacifikem, pokud chtěli pomýšlet na úspěch.
Díky vítězství to byli právě spojenci, kteří v poválečném období rozšiřovali svůj vliv v Pacifiku. Jenže o snížení australského a amerického vlivu už se řadu let snaží Čína, zejména už výše zmíněnými investicemi do ostrovních ekonomik. V roce 2022 vzbudily pozornost především Šalamounovy ostrovy, které s Pekingem podepsaly obrannou dohodu, která by mohla umožnit i výstavbu čínské vojenské základny, byť představitelé ostrovů něco takového odmítají. Užší vazby Čína buduje také s Kiribati a dalšími státy.
Australští experti z Centra pro strategická a mezinárodní studia (CSIS) upozorňují, že současně se sílící Čínou opadá zájem Washingtonu o region. Pokud by se Čína dokázala v jižním Pacifiku etablovat na úkor Spojených států, případně tam dokonce vybudovala základny a rozmístila své jednotky, přetnula by tím spojení USA s Austrálií a Novým Zélandem a ztížila spolupráci strategického trojúhelníku, který kromě zmíněných zemí tvoří ještě Japonsko a Jižní Korea.
Jakkoliv se Peking snaží získat přízeň ostrovních států, jak upozornil ve zprávě z října minulého roku Lowly Institute, Austrálie stále zůstává zdaleka největším zdrojem finanční pomoci i půjček. Platí to i pro Nauru, které dvě třetiny zahraniční pomoci získává právě od Canberry.
V přimknutí k Číně vidělo Nauru příležitost pomoci své ekonomice. První takový pokus neměl dlouhého trvání, ten druhý teprve započal. Je střípkem v zápasu o vliv v jižním Pacifiku, kde se na těch nejmenších státech světa střetávají mocnosti globální i regionální.
