Německo si připomnělo 75. výročí osvobození koncentračního tábora Dachau nedaleko Mnichova. Bavorský premiér Markus Söder při této příležitosti řekl, že pravicově extremistickým tendencím je třeba se postavit včas. Dachau je podle něj připomenutím toho, že je třeba odporovat nenávisti, fanatismu a antisemitismu.
„Uskutečňovalo se to velmi potichu a potom později velkým úderem jenom proto, že mnozí to podcenili a nevnímali, a proto, že se mnozí domnívali, že tak zlé to snad nebude,“ připomněl bavorský politik.
V letech 1933 až 1945 nacisté vybudovali, převážně v Německu a v Polsku, podle dosavadních odhadů amerického newyorského Muzea židovského dědictví přes 40 tisíc vyhlazovacích, koncentračních, pracovních nebo sběrných táborů a jejich poboček a židovských ghett.
Prvním a nejdéle fungujícím zařízením tohoto typu byl právě koncentrační tábor Dachau, který začal fungovat v březnu 1933 a osvobozen byl 29. dubna 1945 poté, co k městu postoupila americká armáda.
Za dvanáct let existence prošlo zařízením nejméně 200 tisíc lidí, z nichž asi 41 tisíc zahynulo. Sloužilo jako model pro další koncentrační a vyhlazovací tábory zřizované nacisty po celé Evropě. První vězni prošli branou tábora, nad níž visel cynický nápis „Arbeit macht frei“ (práce osvobozuje), 22. března 1933 – pouhé dva měsíce poté, co se Adolf Hitler stal říšským kancléřem.
Před válkou putovali do Dachau skuteční i domnělí nepřátelé režimu – komunisté, sociální demokraté, odboráři, šlechtici. K nim postupně přibyli lidé označovaní za „podvratné živly“: Svědkové Jehovovi, duchovní, Romové, homosexuálové a další.
Židy, kteří nakonec tvořili asi třetinu zde vězněných, začali nacisté hromadně internovat po „Křišťálové noci“ v listopadu 1938. Tehdy jich do Dachau odvlekli na deset tisíc. Po několika týdnech ale byli propouštěni, když slíbili, že opustí Německo. Většina této možnosti po trpkých zkušenostech využila.
Ze získaných území
První neněmečtí vězni přijeli do Dachau po anšlusu Rakouska v roce 1938. Na podzim téhož roku tam byli deportováni nacistům nepohodlní obyvatelé Sudet a po zřízení protektorátu přibyli další českoslovenští občané. Evidence hovoří o 3600 osobách z Čech a Moravy, z nichž prokazatelně v táboře zahynulo 1399.
V říjnu 1942 vydal šéf jednotek SS i gestapa Heinrich Himmler příkaz transportovat všechny židovské vězně z koncentračních táborů na německém území do vyhlazovacích táborů na východě Evropy a všichni židovští vězňové byli z Dachau deportováni do Osvětimi.
Také v Dachau ovšem byla vedle krematoria vybudována plynová komora, ta však ale nikdy nezačala sloužit masovému vraždění. V táboře se až do osvobození vraždilo většinou zastřelením nebo oběšením. Ani Dachau se ale nevyhnuly smrtící pseudolékařské pokusy na vězních.
Trpký konec
Koncem roku 1944 panovaly v táboře katastrofální podmínky. Hromadili se tam vězni evakuovaní před postupem spojeneckých armád z jiných táborů a řádila epidemie tyfu. Jen dva dny před osvobozením tábora, 27. dubna 1945, nacisté rozhodli o pochodu smrti sedmi tisíc vězňů, většinou Židů, do Tegernsee na jihu země, o den později tábor opustila většina personálu SS.
Konečně 29. dubna 1945 do tábora dorazily americké jednotky, které v něm nalezly více než 30 tisíc zubožených vězňů. Stejný počet se nacházel v přidružených táborech. Asi 43 tisíc lidí bylo evidováno jako političtí vězni, více než 22 tisíc byli Židé. Počátkem května Američané osvobodili i přeživší z pochodu smrti do Tegernsee.
Táborem prošli například bývalí čeští kardinálové Štěpán Trochta a Josef Beran, malíř a spisovatel Josef Čapek, spisovatel Norbert Frýd, publicista Ferdinand Peroutka, průmyslník Jindřich Waldes a z transportu smrti směřujícího do Dachau uprchl spisovatel Arnošt Lustig.
Další tábory
O necelé tři týdny dříve Američané osvobodili koncentrační tábor Buchenwald u Výmaru. Ten byl jedním z největších a nejhorších v Německu. V letech 1937 až 1945 jím a jeho pobočkami prošlo 250 tisíc vězňů několika národností. Asi 56 tisíc lidí tam zahynulo. Ve stejný den Američané vstoupili i do pobočného tábora Mittelbau-Dora, kde bylo drženo na 60 tisíc lidí a odhadem třetina z nich nepřežila.
Už 27. ledna 1945 osvobodila Rudá armáda nejznámější vyhlazovací tábor v Osvětimi. Podle údajů osvětimského muzea v něm zahynulo přes 1,1 milionu lidí – jeden milion Židů, až 75 000 Poláků, 21 000 Romů, 15 000 sovětských válečných zajatců a 15 000 příslušníků dalších národností.
Ještě předtím rudoarmějci dobyli bývalé vyhlazovací tábory Treblinka, Belzec a Sobibor, které nacisté opustili už v říjnu 1943 a kde za 15 měsíců stihli povraždit celkem 1,7 milionu lidí, převážně Židů. V červenci 1944 osvobodili stále funkční tábor Majdanek, v němž zemřelo na 80 tisíc lidí.
