Bosenskosrbský politik Radovan Karadžič patří k nejznámějším postavám krvavého konfliktu při rozpadu bývalé Jugoslávie. Tento nacionalistický vůdce byl jedním z hlavních strůjců války v Bosně. Někdejší prezident bosenské Republiky srbské, který byl po skončení války obviněn z válečných zločinů, spravedlnosti dlouho unikal. Rezignoval a na dvanáct let zmizel. Až 21. července 2008 srbské úřady oznámily, že Karadžiče zatkly v Bělehradě. Soud OSN jej ve středu odsoudil na doživotí za genocidu.
„Po třinácti letech jsme konečně dospěli k okamžiku pravdy. Myslím, že to do našich srdcí přináší určitý pocit usmíření, že nás to obrací směrem k budoucnosti,“ reagovala na Karadžičovo dopadení Munira Subašičová, která při masakru ve Srebrenici přišla o dva syny.
Právě genocida v souvislosti s masakrem osmi tisíc muslimských mužů ve Srebrenici v červenci 1995 byla jedním z jednácti bodů obžaloby, kterou proti němu vznesli prokurátoři Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Haagu.
Karadžič byl přesvědčen o své nevině. „Nic z toho, co se stalo, nebylo výsledkem chování státu,“ řekl v roce 2015 před haagským tribunálem. Jediné, co přiznal, bylo, že jako politický vůdce v době války „nese morální odpovědnost za zločiny spáchané občany a silami Republiky srbské“. Tvrdil, že se stal obětí „politického procesu zinscenovaného s cílem démonizovat srbský národ v Bosně a jeho samého“.
Také mnozí Srbové požadují Karadžiče za hrdinu, stejně jako exvelitele bosenskosrbské armády Ratka Mladiče. Dokazuje to jak třeba demonstrace desítek nacionalistů před bělehradskou věznicí, do které byl Karadžič po svém zadržení v roce 2008 převezen, tak tehdejší výrok představitele Srbské radikální strany (a současného srbského prezidenta) Aleksandara Vučiče: „Karadžič je srbský hrdina; jeho zadržení vyvolá silný odpor.“
Sarajevský psychiatr
Radovan Karadžič se narodil 19. června 1945 v černohorské vsi Petnjica, vzdáleně je údajně spřízněn se slavným literátem Vukem Stefanovičem Karadžičem a vyrostl v prostředí plném mýtů o velikosti srbského národa.
Jeho otec Vuko patřil mezi četniky (srbští vojáci, bojující zprvu pro Němcům, později někdy po jejich boku a také proti komunistickému odboji), po vítězství Titových partyzánů byl odsouzen na sedm a později patnáct let žaláře. Z vězení se vrátil v roce 1950, když Radovanovi bylo pět let.
Většina pramenů se shoduje v tom, že Karadžič byl dobrý student, za vyšším vzděláním zamířil ale trochu netypicky do Sarajeva. Otec sice původně chtěl, aby z něj byl středoškolský učitel, syn ale upřednostnil střední zdravotnickou školu a medicínu. Lékařské vzdělání získal také na newyorské Columbijské univerzitě.
Během studií se Karadžič seznámil i se svou budoucí ženou Ljiljanou, pocházející z prominentní rodiny sarajevských Srbů. Ambiciózní žena ho během let podle kritiků postupně ovládla, zprvu se ale i díky ní dostal do sarajevské lepší společnosti.
Lékařskou praxi vykonával Karadžič hlavně v Sarajevu. V bosenské metropoli působil dlouhá léta jako psychiatr a psychoterapeut, mimo jiné i místní komunistické smetánky. Byl i lékařem tamního slavného fotbalového týmu Željezničar Sarajevo, nějakou dobu předtím i bělehradské Crvene Zvezdy.
Dochovaly se zkazky o tom, jak občas svým dobrozdáním pomohl někomu odložit nástup trestu. Sám v polovině 80. let strávil ve vězení přes rok, důvodem prý byly machinace, díky kterým si postavil chatu nad Sarajevem. Podle Karadžičových příbuzných ale byla celá kauza pomstou jugoslávské tajné služby za to, že s ní odmítl spolupracovat během studijního pobytu v Americe.
Snaha o „vyčištění“ Bosny
Do politiky se sám aktivně zapojil koncem osmdesátých let. Zprvu koketoval se zelenými, nakonec ale – pod vlivem spisovatele a známého propagátora myšlenky Velkého Srbska Dobrici Ćosiče – stanul v roce 1989 u zrodu Srbské demokratické strany Bosny a Hercegoviny, v jejímž čele stál po sedm následujících let.
Už v říjnu 1991 v bosenském parlamentu vyhrožoval, že pokud si Bosna vyhlásí samostatnost, bude to cesta do pekel, na které bude muslimský národ zničen. Představitelé srbské menšiny pak v Bosně vyhlásili na jaře 1992 samostatný stát s názvem Republika srbská, do jehož čela se postavil právě Karadžič.
Během Karadžičova působení v prezidentské funkci se jednotky bosenských Srbů pokusily o „vyčištění“ jimi ovládané části Bosny od nesrbského obyvatelstva. A jejich snaha vyústila v největší ozbrojený konflikt v Evropě od konce druhé světové války.
Karadžič částečně sloužil jako nástroj jugoslávského prezidenta Slobodana Miloševiče. „V klíčových letech 1990 až 1995, kdy hrál zásadní roli ve válce v Bosně a Hercegovině, byl Karadžič nezpochybnitelným vůdcem bosenských Srbů, byť nad ním vždy ještě hlavní slovo měl Miloševič. Ale to nebyl úplný mikromanažer, ten udával takový obecný směr, ale to podstatné vykonával Karadžič,“ dodal ve vysílání ČT24 balkanista Matyáš Zrno.
Symbolem tři a půl roku trvajícího etnicky motivovaného násilí se stalo ostřelování bosenského hlavního města Sarajeva a především masakr přibližně osm tisíc muslimů v enklávě Srebrenica v červenci 1995. Během války zahynulo sto tisíc lidí, další dva miliony musely opustit své domovy.
Konflikt byl ukončen až na podzim roku 1995 mírovými smlouvami z amerického Daytonu, a to bez přímé účasti tamních Srbů, ale i Chorvatů. Obě strany zastupovali jejich protektoři z Bělehradu a Záhřebu.
Doktor Dabič
Už v červenci 1995 byl na Karadžiče vydán Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY) zatykač, a to pro obvinění z válečných zločinů a genocidy. V létě roku 1996 přestal být Karadžič prezidentem Republiky srbské a odstoupil i z čela Srbské demokratické strany. Krátce na to se nad ním slehla zem.
O místě jeho pobytu se následně pouze spekulovalo. Podle některých informací se měl ukrývat v Rusku, podle jiných v rodné Černé Hoře a další teorie hovořily dokonce o Austrálii. Koncem roku 1999 se ale vrátil do Srbska, kde se ukrýval dalších devět let.
Srbský bezpečnostní expert Aleksandar Radič je přesvědčen, že Karadžič zůstával v Srbsku na svobodě tak dlouho díky kombinaci dobrého maskování, nedostatku vůle úřadů po pádu prezidenta Miloševiče zadržet ho a trvajícího vlivu kádrů z válečného období v takových institucích, jako je srbská tajná služba BIA.
Za pomoc Karadžičovi ukrýt se v Srbsku obžalován nebyl nikdo. Podle Radiče se ale prakticky všichni vysocí srbští politici po pádu Miloševiče v roce 2000 víceméně podíleli na tom, jak se situace kolem Karadžiče vyvíjela. „Je to ,špinavé prádloy‘ z minulosti, které jsme se stejně jako mnoho dalších věcí snažili pohřbít,“ řekl Radič.
Nakonec byl Karadzič v červenci 2008 zadržen srbskými úřady nedaleko Bělehradu, kde pracoval pod jménem Dragan Dabič jako soukromý lékař alternativní medicíny. Jen několik dní po zadržení byl Karadžič přepraven do zadržovacího zařízení ICTY v nizozemském Scheveningenu. Trest si vyslechl o osm let později.
Čtyřicet let nestačilo, Karadžič dostal doživotí
Karadžič byl v souvislosti s rolí, kterou během války v letech 1992 až 1995 sehrál, obviněn z celé řady trestných činů. Nechyběly mezi nimi genocida, zločiny proti lidskosti, vraždy a porušení pravidel vedení války. Výčet konkrétních činů byl dlouhý, v paměti dodnes zůstává především masakr osmi tisíc muslimských mužů ve Srebrenici a víc než tříleté obléhání Sarajeva, které nepřežilo přes jedenáct tisíc lidí.
Třiadvacátého března 2016 uznal ICTY Karadžiče vinným v deseti z jedenácti bodů obžaloby. Osvobodil jej pouze v případě genocidy související se zločiny spáchanými v sedmi městech (Ključ, Sanski Most, Prijedor, Vlasenica, Foča, Zvornik a Bratunac), a to kvůli nedostatku důkazů. Za zbylé činy mu soudci vyměřili trest čtyřicet let vězení, což s ohledem na Karadžičův věk znamenalo prakticky doživotí.
Karadžič i obžaloba se však odvolali a Mechanismus OSN pro mezinárodní trestní tribunály, který nahradil ICTY, nyní vynesl pravomocný verdikt, kterým zpřísnil trest na doživotí. Zřejmě se tak z právního hlediska definitivně vyrovnal s Karadžičovými činy. Opravdové vypořádání se s jeho odkazem ale stále čeká balkánské národy, což bude o to težší, že v Bosně a Hercegovině znovu začíná sílit nacionalismus.
