Rwanda si připomíná 25 let od počátku genocidy. Během sto dnů trvajícího vraždění, které začalo v noci z 6. na 7. dubna 1994, zemřelo nejméně 800 tisíc příslušníků menšinového kmene Tutsiů. Rwandská genocida je považována za nejhrůznější násilný čin 20. století. Rychlost zabíjení byla omračující, každý den bylo zabito na deset tisíc lidí a země během genocidy přišla o více než pětinu obyvatel. Čtvrtstoletí staré události si bude Rwanda připomínat celý týden. Na nedělní tryznu přijeli představitelé desítky států.
Vraždění v malé a chudé Rwandě začalo poté, co bylo 6. dubna 1994 sestřeleno letadlo s prezidenty Rwandy Juvénalem Habyarimanou a Burundi Cyprienem Ntaryamirou. Oba patřili k etniku Hutuů.
Kolik osob nepřežilo následnou tříměsíční genocidu, je stále předmětem dohadů. Podle OSN zahynulo na 800 tisíc lidí, většinou Tutsiů, rwandská vláda uvádí přes milion mrtvých.
Smutečního ceremoniálu se ve rwandské metropoli Kigali kromě zástupců Africké unie účastní mimo jiné předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker, kanadská generální guvernérka Julie Payetteová či belgický premiér Charles Michel.
Pozvání dostal také francouzský prezident Emmanuel Macron, účast ale odmítl kvůli údajné kolizi s jinou plánovanou akcí. Macrona tak zastupuje Hervé Berville, který se ve Rwandě narodil, přežil genocidu, byl adoptován do Francie a nyní je poslancem za prezidentovu vládní stranu.
Nedělní pietní akce vyvrcholí „pochodem paměti“ od budovy parlamentu na národní fotbalový stadion, kde budou zapáleny svíce při noční vzpomínkové bohoslužbě. Ještě předtím položí rwandský prezident Paul Kagame věnec u památníku genocidy ve městě Gisozi, kde je pohřbeno kolem 250 tisíc obětí vraždění.
Ke konfliktu etnik přispěly koloniální velmoci
Etnický konflikt mezi většinovými Hutuy a menšinovými Tutsii, v jehož pozadí byly spory o půdu, doutnal ve Rwandě desítky let. Hutuové a Tutsiové byli přitom původně spíše společenskými kategoriemi. Vládnoucí Tutsiové - majitelé stád - tvořili 14 procent obyvatel a Hutuové byli většinou pastevci a rolníci. S přispěním koloniálních velmocí však mezi nimi rostla nenávist. Tutsiové totiž tvořili v koloniálních časech vládnoucí skupinu s mnoha výhodami, po vyhlášení nezávislosti v roce 1962 ale měli v zemi převahu Hutuové.
Do roku 1964 bylo při střetech zabito na 20 tisíc Tutsiů a další statisíce byly vyhnány ze země.
V roce 1973 se k moci dostal Juvénal Habyarimana, který svůj režim za pomoci Francie založil na rasové ideologii proti Tutsiům. Ti proto vytvořili Rwandskou vlasteneckou frontu (FPR) a v říjnu 1990 zahájili ofenzivu. Smír nepřineslo ani zavedení plurality v červnu 1991, ani dohody ze srpna 1993, které počítaly s paritním zastoupením obou etnik a ustavením prozatímní vlády. Plnění dohod měla podpořit Pozorovatelská mise OSN pro Rwandu (UNAMIR).
Zatímco Francie dál vyzbrojovala Habyarimanův režim, na severu země prováděly etnické čistky milice Réseau Zéro vedené prezidentovou manželkou Agathou.
Sestřelení prezidentova letadla rozpoutalo horor
Po sestřelení letadla s Habyarimanou dosáhly masakry hrozivých rozměrů, na vraždění se nejvíce podíleli extremističtí Hutuové, vraždili ale i prostí muži i ženy. „Naložili nás do aut a odvezli do hor, abychom tam zabíjeli. Pak se zpívalo a tancovalo. Když zabíjíte prvního člověka, něco cítíte. V mém případě to byl můj soused. Pak už necítíte nic,“ popsal atmosféru jeden z později odsouzených.
Jako první byli popraveni opoziční politici z řad Hutuů včetně premiérky, tutsijští intelektuálové a deset belgických vojáků UNAMIR. V druhé fázi začalo vyvražďování všech Tutsiů bez rozdílu. Mluvčí OSN označil situaci ve Rwandě jako „naprostý horor“ a „srdce temnoty“.
Na dva a půl tisíce členů UNAMIR se však po zahájení masakrů stáhlo a v době nejhorších masakrů rozhodla Rada bezpečnosti o snížení kontingentu na pouhých 270 osob. Teprve v květnu vyslala Rada bezpečnosti pět a půl tisíce mužů na ochranu uprchlíků a civilistů. Ti však do země dorazili až po ukončení etnických čistek.
V červenci 1994 situaci ovládla tutsijská FPR a válka skončila. Prezidentem a premiérem byli jmenováni zástupci Hutuů, ale skutečným vládcem v pozadí byl šéf FPR generál Paul Kagame z kmene Tutsi, který je od roku 2000 prezidentem. Po vítězství FPR uprchlo do bývalého Zairu (dnešního Konga) a Tanzanie na 1,7 milionu Hutuů. Většina se ale později vrátila a s anonymní masou uprchlíků splynuli i někteří organizátoři masakrů.
Na vyšetření zločinů byl vytvořen Mezinárodní tribunál pro Rwandu. Fungovat začal v roce 1997 a oficiálně uznal, že šlo o genocidu proti Tutsiům. Mezi odsouzenými je několik členů bývalé vlády včetně expremiéra Jeana Kambandy. K doživotí byl odsouzen i strůjce genocidy, někdejší šéf milicí Interahamwe, Theonest Bagosor. Celkem odsoudil přes šedesát strůjců vraždění. Další dva miliony lidí byly souzeny lidovými soudy gačača.
OSN přiznala, že mohla hrůzám zabránit
OSN až v roce 1997 potvrdila, že byla předem upozorněna na chystaný masakr a šéf OSN Kofi Annan, který byl v roce 1994 náměstkem generálního tajemníka OSN pro mírové operace, přiznal, že OSN mohla genocidě zabránit. Prohlásil také, že cítí vinu. Selhání přiznal i bývalý prezident Spojených států Bill Clinton.
Francouzský parlament přímý podíl Francie na genocidě odmítl, připustil ale řadu chyb. Generál Kagame Francouze obviňoval, že se na genocidě přímo podíleli. Podle zprávy americké právní firmy pro rwandskou vládu z roku 2017 Paříž vyzbrojila pachatele genocidy a bránila potrestání osob podezřelých z masakrů. Roli Francie v masovém vraždění hodlá objasnit současný prezident Emmanuel Macron, který pro tento úkol zřídil speciální komisi.
Na zabíjení ve Rwandě se podíleli i kněží a jeptišky, mnohé oběti přišly o život v kostelích, kde hledaly útočiště. Papež František poprosil v březnu 2017 o odpuštění za „hříchy a nedostatky církve a jejích členů“ během genocidy.
Genocida se hluboce zapsala do osudu Rwandy i sousedních zemí. Vedle milionů uprchlíků a zřetelného vlivu na války v sousedním Kongu například mnohonásobně vzrostl počet infikovaných virem HIV, zničena byla infrastruktura země a vylidnění vedlo k velkému propadu ekonomiky.
Krutost masakrů dokumentoval film Hotel Rwanda režiséra Terryho George z roku 2004.
