Izraelská rukojmí, propuštěná ve čtvrtek v rámci dohody o příměří, strávila v zajetí Hamásu 482 dnů. Podle psychoterapeuta Daniela Štrobla u nich byla znát extrémní hrůza. Bývalý vojenský psycholog vysvětloval mentální zátěž, jakou rukojmí procházejí. Odborník na mezinárodní právo Vladimír Balaš (STAN) v 90' ČT24 uvedl, že zacházení s rukojmími z palestinské strany neproběhlo podle stanovených pravidel.
Izrael výměnou za osm propuštěných rukojmí osvobodil z vězení sto deset Palestinců. Balaš uvedl, že „pustit na svobodu vraha je vždy problém, protože může začít vraždit znovu“. „Z pozice Izraele to svědčí o tom, že pro ně je lidský život, zejména ten vlastních občanů, důležitější než stovky teroristů. Z tohoto hlediska mají občané Izraele právo být pyšni na to, jak se jejich stát v tomto ohledu chová,“ podotkl Balaš s tím, že je to ale samozřejmě nebezpečné z hlediska dalšího konfliktu.
Psychoterapeut a bývalý vojenský psycholog Daniel Štrobl v 90' ČT24 uvedl, že „u propuštěných byla znát extrémní hrůza, která se v tomto případě projeví až odpojením člověka od reality“.
„Člověk se tak strašně bojí, že už to ani není o tom, že by utíkal nebo bojoval, ale že zamrzne a stává se jakýmsi předmětem, v tomto případě předmětem teroristů, kteří manipulovali s rukojmími jako s loutkami,“ popsal Štrobl.
Vysvětlil také, že úvodní dny a hodiny jsou pro unesené popíráním toho, co se stalo. Člověk se poté podle něho adaptuje, což je ale problematické v tom, že „když se tak stane v prostředí, které je samo o sobě patologické, tak to negativně ovlivňuje i jeho samotného“ a dochází k „emociálnímu oploštění“
„Rukojmí, pokud jsou zavřeni někde, kde není denní světlo, tak se jim rozpadá chápání času, což vede k velkému zmatení a stavu blízkým psychóze,“ popsal psychoterapeut.
Propuštění ze zajetí navíc podle něho není vždy provázeno pocity štěstí a radosti. „Člověk se musí smířit s tím, co se stalo a najít v tom smysl,“ dodal s tím, že to může trvat velmi dlouho.
Mezinárodní právo
Balaš popsal, že „v civilizovaných státech mají ozbrojené síly vlastní korekci chování, ve kterých je všude napsáno, že je třeba šetřit civilisty, nemučit je, neponižovat a chovat se k nim opravdu s úctou“. V případě zacházení s rukojmími ze strany Palestinců si však „není jist, že tomu tak je“.
Zacházení s válečnými zajatci upravuje 3. ženevská úmluva o ochraně válečných zajatců, a co se týče civilistů, tak 4. ženevská úmluva, objasnil Balaš. „Obě úmluvy byly dále rozpracovány a doplněny dodatkovými protokoly. První dodatkový protokol se týká ozbrojených konfliktů mezinárodního charakteru a druhý nemezinárodního charakteru,“ doplnil.
Podotkl, že i kdyby byl konflikt mezi Izraelem a Palestinou mezinárodní, je těžké říci, kdo je schopen vynutit dodržování pravidel na straně palestinské samosprávy.
Individuální odpovědnost
Právo by však podle Balaše mělo být vymahatelné jak na vnitrostátní úrovni, tak na mezinárodní, avšak „velmi složitě“. „Když se dostane pachatel válečného zločinu do rukou válčící strany, řekněme Ukrajiny, tak je možno ho pro ten zločin soudit a odsoudit za předpokladu, že proces je řádný a že jsou v něm garantována všechna procesní práva. Je to ale velmi složité,“ popsal na příkladu odborník.
Balaš připomněl, že existuje také individuální odpovědnost jednotlivých příslušníků ozbrojených sil. V takových případech se případ „řeší na mezinárodní úrovni – často se zřizují ad hoc tribunály, které se tím zabývají. S ohledem na to, v jaké míře se zločiny páchají, ale nemůžeme očekávat, že by byl odsouzen každý pachatel, takže se v rámci řetězce velení zkoumá, kdo vydal rozkaz nebo kdo nezabránil porušování, a soudí se ti, kteří za to odpovídají nejvíc,“ vysvětlil.
„Mezinárodní právo je tak silné, jak mu to dovolí státy, mezi kterými by pravidla měla platit,“ zdůraznil Balaš.
