Davy v ulicích, bujaré večírky, ohňostroje… Před třiceti lety Němci slavili znovusjednocení. Státy někdejší Německé demokratické republiky (NDR) se připojily ke zbytku země a po pětačtyřiceti letech tak bylo obnoveno jednotné a suverénní Německo. Mnohé rozdíly mezi východem a západem však přetrvávají dodnes.
Klíčovou úlohu v procesu sehrál Michail Gorbačov. Ten po svém nástupu do čela Komunistické strany Sovětského svazu v polovině osmdesátých let dal najevo, že Moskva již nehodlá vojensky intervenovat do vnitřních záležitostí svých satelitů, jako to učinila například v srpnu 1968 v Československu.
Východoněmecké soudruhy přitom zasáhla tato změna kurzu v pro ně nezáviděníhodné situaci. Německá demokratická republika (NDR) čelila narůstajícím hospodářským problémům a od léta roku 1989 i masovému exodu svých občanů na Západ.
„Kohl, kancléř Němců“
V září 1989 se pak obyvatelé NDR začali na náměstích hlasitě dovolávat politických reforem. Po následném pádu Berlínské zdi 9. listopadu 1989 se touha po zavedení občanských svobod spojila s požadavkem na sjednocení se Spolkovou republikou Německo (SRN). Heslo předchozích týdnů „Národ jsme my“ bylo na manifestacích nahrazeno sloganem „Jsme jeden národ“.
O tom, že komunisté nemají situaci pod kontrolou, se ostatně na vlastní oči mohl přesvědčit sám západoněmecký kancléř Helmut Kohl – další klíčová postava procesu sjednocení. Ten se před Vánoci 1989 v Drážďanech poprvé setkal s východoněmeckým ministerským předsedou Hansem Modrowem. Už při příjezdu Kohla přitom vítaly davy místních s transparenty typu: „Kohl, kancléř Němců“.
Mandát pro sjednocení od východních Němců dostalo vedení NDR díky výsledkům březnových voleb. Ty vyhrála CDU a spojení tak bylo legitimizováno i vnitropoliticky. Během léta následně přestala existovat východní marka, a zároveň skončily kontroly lidí na hranicích.
2+4
Otázka německého znovusjednocení ovšem nezáležela pouze na obou částech rozdělené země. Bylo to i rozhodnutí vítězných mocností druhé světové války – Sovětského svazu, Francie, Velké Británie a Spojených států.
Jednání, která začala na začátku května 1990 v Bonnu, přitom byla složitá a o tom, jak by mělo spojení vypadat, měly do určité míry odlišné představy i jednotlivé mocnosti, podotkl už dříve Vladimír Handl z Katedry německých a rakouských studií na Institutu mezinárodních studií na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy.
Asi nejproblematičtější se stala otázka ohledně německého členství v Severoatlantické alianci. Sovětský svaz se snažil prosadit, aby Německo bylo neutrálním státem. Tuto variantu si ovšem nedokázaly představit zbylé tři mocnosti, které naopak chtěly, aby součástí NATO mohla být celá země.
Přelomovým se v tomto ohledu stalo jednání Gorbačova s Kohlem v kavkazském městečku Miněralnyje Vody v polovině července 1990. Sovětský lídr souhlasil se vstupem spojeného Německa do NATO za podmínky, že na jeho území nebudou ani v budoucnu rozmístěny jaderné zbraně.
Kancléř nabídku podpořil kromě předchozího dlouhodobého úvěru SSSR ve výši pět miliard marek příspěvkem 1,25 miliardy marek určeným k financování pobytu sovětských jednotek v NDR a jejich odsunu dohodnutého do roku 1994.
Obavy sousedů
Spojení obou částí Německa nicméně znervózňovalo jeho východní sousedy. V Československu přitom panovaly podle Handla obavy nejen u veřejnosti, ale i v novém politickém vedení. „Již od vstřícného gesta Václava Havla vůči sudetským Němcům, který morálně odsoudil odsun po druhé světové válce, byla nová politická třída v otázce Německa rozdělená,“ uvedl.
„Důvodem byly historické reminiscence, potřeba odškodnění obětí nacismu, obava z tlaku na majetkové restituce, případně dokonce ze změny hranic,“ dodal Handl. Z toho důvodu někteří představitelé požadovali československou účast na jednání o sjednocení. „Převládl nicméně vstřícný přístup, který ovšem vycházel z garancí bezpečnosti a neměnnosti hranic, které smlouva 2+4 následně zajistila,“ poznamenal.
Mírový a demokratický stát
Kromě hranic muselo Německo před sjednocením také garantovat, že bude mírovým a demokratickým státem. Při závěrečném kole rozhovorů v Moskvě byla 12. září 1990 oficiálně podepsána Smlouva o konečném uspořádání ve vztahu k Německu, která obnovila jeho plnou svrchovanost.
Tomuto podpisu přecházelo na konci srpna uzavření smlouvy o sjednocení mezi „dvěma Německy“, které bylo výsledkem vnitřních diskuzí, jež vedl tehdejší západoněmecký ministr vnitra Wolfgang Schäuble a východoněmecký státní tajemník Günther Krause.
Na základě této „německo-německé“ smlouvy požádalo pět nově vytvořených východoněmeckých zemí o připojení k SRN.
Ve středu třetího října 1990 se tak z Německa opět stal jeden suverénní stát. Toto datum se do evropské historie zapsalo rovněž jako den, kdy skončila platnost všech pravomocí čtyř vítězných mocností v Německu. Ke sjednocení přitom došlo mnohem dříve než původně předpokládal i sám Kohl.
Přetrvávající rozdíly
Na začátku prosince 1990 následovaly první celoněmecké volby. Zvítězil v nich blok CDU/CSU před SPD, svobodnými demokraty FDP, stranou PDS a Spojenectvím 90/Zelení. Vládu sestavily strany CDU/CSU a FDP, spolkovým kancléřem zůstal Kohl.
Spojení dvou částí Německa bylo nicméně završeno pouze formálně. Rozdíly mezi východem a západem nezmizely a se sjednocovacím procesem vyvstala na území někdejší NDR řada problémů. Zaniklo například mnoho pracovních míst a došlo k deindustrializaci východního Německa. Mnozí lidé se navíc přesunuli na západ.
V posledních letech se však podle Handla daří rozdělení zmírňovat. V některých oblastech – jako je například otázka porodnosti – již zcela vymizelo. „Jinde je na tom východ země dokonce lépe, je zde například menší rozdíl v platech mužů a žen,“ dodal.
„V některých ekonomických, ale i politických ukazatelích nicméně představuje Německo nadále dvě rozdílné entity. V průměru jsou platy ve východní části země nadále téměř o 700 eur měsíčně nižší,“ uvedl Handl.
Nepřijatelně nízké je pak stále zastoupení osobností z bývalé NDR ve veřejných institucích. „Nikoliv však nutně v politice. Například kancléřka Angela Merkelová nebo bývalý prezident Joachim Gauck, oba pocházejí z východní části Německa,“ upřesnil Handl.
Ve východoněmecké části navíc přetrvává pocit frustrace, který je podle Handla spojený s nejistotou sociálního postavení i společenského uznání. To se odráží například na voličských preferencích.
„Pokud jde o Alternativu pro Německo (AfD) na jedné straně a třeba o stranu Zelených na straně druhé, vidíme markantní rozdíl: v západní části Německa získávají Zelení kolem 20 procent podpory a AfD okolo 10 procent, kdežto ve východní části je to téměř přesně naopak,“ uzavřel Handl.
