Turecká politika se mění. Atatürkův odkaz, na kterém je moderní demokratická historie země založena, začíná ustupovat a armáda už po posledních nezdařených pučích není garantem republikánského vývoje země. Země půlměsíce se snaží stát novou velmocí. Chce konkurovat těm stávajícím a získat silný vliv minimálně na celém území bývalé Osmanské říše. Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan se svým obdivem k osmanskému dědictví netají a většina Turků mu v tom tleská.
„Stejně jako v šestnáctém století (…) zase v budoucnu učiníme Balkán, Kavkaz a Blízký východ spolu s Tureckem středem světové politiky. To je cíl turecké zahraniční politiky a my ho dosáhneme,“ prohlásil v roce 2013 exministr zahraničí Ahmet Davotoglu.
Erdoganův režim se svým úsilím o obnovu slávy a postavení Osmanské říše netají. A nechce zůstávat jen u neformálního vlivu. V roce 2016 dokonce naznačil, že by chtěl expandovat i za současné hranice Turecka. Obyvatelstvo na Blízkém východě, v Africe i na Balkáně podle něj na někdejší osmanskou nadvládu nevzpomíná ve zlém. U příležitosti 78. výročí Atatürkovy smrti prohlásil, že Turecko nemůže být uzavřeno jen na 780 tisících kilometrech čtverečních.
„Pokud dnes zavítáte do Sýrie, Iráku, Afriky nebo na kterékoliv místo na Balkáně a zeptáte se tamních lidí na jejich názor na Turky, nikdy neuslyšíte výrazy jako útlak a masakry,“ uvedl Erdogan v listopadu 2016 s tím, že tyto regiony nikdy nepřestaly na návrat Osmanů čekat.
Neoosmanství: ideologie ve službách Erdogana
Za následováním vzoru Osmanské říše v turecké zahraniční politice stojí doktrína exministra zahraničí Ahmeta Davotoglua, který zdůrazňoval politiku nulových problémů se sousedy. Turecká zahraniční politika se tak snaží systematicky rozšiřovat svoji sféru vlivu prostřednictvím kultury a ekonomiky. Tento koncept si mimo Turecko vysloužil příhodné pojmenování neoosmanství.
Podstatou je změna pohledu na Osmanskou říši, která je tak místo tradičního pojetí „žaláře národů“, „obra na hliněných nohou“ či „nemocného muže na Balkáně“ prezentována výhradně pozitivně. Současná zahraniční politika pak využívá obchodní spolupráce a investic k šíření dobrého jména Turecka, odkazuje na slávu a prosperitu bývalé Osmanské říše a snaží se o vytváření obchodních kontaktů a šíření tureckého vlivu v zemích bývalé říše.
Neoosmanství pragmaticky využívá politické islamizace, ale zároveň si zatím nedovolí ničit odkaz Mustafy Kemala Atatürka, který vliv náboženství ve společnosti tvrdě potíral. Právě otec moderního Turecka totiž nasměroval zemi na Západ a stojí za reformami, díky kterým se někdejší obávaný osmanský moloch postupem let probojoval až do elitního klubu zemí NATO.
Erdogan si žije jako sultán
Právě usilovná snaha o rozšíření tureckého vlivu s odkazem na slávu Osmanské říše patří k hlavním rysům Erdoganovy zahraniční politiky. Současná hlava země půlměsíce se vzhlédla i v sultánském stylu života.
„Nechal si vybudovat nákladný palác načerno postavený na chráněném území. Má údajně předčit i Putinův Kreml. Zpochybňuje lausannskou dohodu (ta uznává Turecko v hranicích, jak ho známe dnes – pozn. red.), která byla vítězstvím možného Atatürkova republikánského režimu, oslavuje osmanské sultány, například oba nové mosty přes Bospor se po nich jmenují. Zejména obdivuje posledního absolutistického osmanského sultána Abdulhamida II. (1876–1909),“ vysvětluje pro web ČT24.cz turkolog a bývalý český velvyslanec v Ankaře Tomáš Laně.
Erdogan si zatím nemůže dovolit zcela popírat období republiky a jejího zakladatele Kemala Atatürka, míní Laně. „Ovšem nemá nic proti tomu, když je sám oslavován jako novodobý sultán, fakticky se tak chová.“
Erdogan hraje na náboženskou a nacionalistickou notu
V době sílících bezpečnostních turbulencí v regionu došlo však v uplynulých letech i k ohrožení Erdoganovy moci zevnitř. Omezování svobodného projevu a rostoucí sklony k autoritářství narážely na odpor části obyvatelstva, například v podobě mediálně známých protestů v Gezi parku v roce 2013.
Část Turků znepokojoval i ústup od politiky nezávislé na náboženství. Eskalovaly spory s hnutím Hizmet Fetulláha Gülena, s kterým AKP dlouhá léta spojoval zájem omezit vliv sekulárních a vojenských struktur v zemi. Nicméně když se tento cíl blížil naplnění, začali dřívější partneři soupeřit mezi s sebou. Erdoganův režim například začal zavírat školy založené na Gülenově učení.
Přitom právě gülenistické hnutí sehrálo podle expertky na tureckou politiku Kristýny Tamchynové ze Střediska mezinárodních studií Jana Masaryka Fakulty mezinárodních vztahů VŠE nezanedbatelnou úlohu v „tureckém PR“, a to hlavně ve vzdálenějších oblastech, jako například ve Střední Asii nebo Africe. Tam se jeho síť škol a zdravotní péče setkala s úspěchem a šlo i o úspěšné šíření tureckého vlivu.
Stav lidských práv i obecně klesající úroveň demokracie vyvolávaly opakovanou kritiku z EU. V okolních zemích zase posilovalo postavení Kurdů, kteří se prostřednicvím strany HDP stali relativně velkým konkurentem Erdogana i v samotném Turecku.
Erdogan začal v reakci na pociťované ohrožení své pozice posilovat roli nacionalismu, neoosmanství a islámu ve své rétorice, neboť potřeboval získat zpět ztracené preference.
Jeho pozici upevnil i neúspěšný pokus o puč v roce 2016, z kterého Erdogan obvinil právě gülenisty. Neúspěch puče byl přijat pozitivně Turky napříč společností. „Tehdy i odpůrci Erdogana slavili, že po letech kontroly armády nad politikou určují dění v zemi lidé, a Erdogan z nastalé situace maximálně těžil,“ dodává Tamchynová.
Turecko jako významný hráč na Blízkém východě
V rámci své neoosmanské politiky se Erdogan nejprve obrátil do regionu Blízkého východu. V Sýrii mu „trnem v oku“ zůstávají Kurdové, kteří získali pod kontrolu rozsáhlá území s tím, jak postupovali v bojích proti Islámskému státu. Erdogan intenzivně usiluje o jejich neutralizaci a také si chce v regionu udržet dobrou pozici vůči svému konkurentovi v regionu – Saúdské Arábii. A tak svět může sledovat, jak bok po boku stojí hlavy států Turecka, Ruska a Íránu a parcelují si vliv nad Sýrií.
„Turecko se v srpnu 2016 do bojů proti Islámskému státu zapojilo z donucení,“ míní Tomáš Laně s tím, že je doloženo, že dodávalo zbraně syrským islamistickým skupinám.
Operaci Štít Eufratu Erdogan podle Tamchynové šikovně zasadil do nacionalistické rétoriky. Vojenskou akci prezentoval jako boj proti terorismu, který Turci vnímají jako jeden z klíčových problémů země. „Nezapomínejme, že turecké pojetí toho, kdo všechno je terorista, je široké a zahrnuje i například právě kurdské milice v Sýrii,“ připomíná Kristýna Tamchynová s tím, že akce spíše než na Islámský stát mířila právě na syrské Kurdy.
„Operace Štít Eufratu měla rovněž dokázat, že po nezdařeném pokusu o puč a následných čistkách je turecká armáda stále v perfektní kondici a s Tureckem je třeba i nadále počítat,“ míní Tamchynová.
Zatímco Rusko a Írán se při intervenci v Sýrii věnují podpoře Asadova režimu a lámání odporu protirežimních povstalců, Turecko operuje v severosyrském pohraničí ve snaze omezit vliv syrských Kurdů. A tak, ač se to zdálo nepravděpodobné, v dubnu pod Putinovou taktovkou jednali o Sýrii šíitský Írán se sunnitským Tureckem. Tomu se navíc přinejmenším hodí íránský plyn a Írán jako obchodní partner, míní Tomáš Laně.
Turecku konkuruje Saúdská Arábie
Nicméně turecká snaha získat klíčovou pozici v regionu, působit i jako hráč světové úrovně a jako přední sunnitský stát naráží na jiné konkurenční aktéry – zejména zmíněnou Saúdskou Arábii. Ta také usiluje o dominantní postavení. V konfliktu Kataru s ostatními státy Perského zálivu v čele se Saúdy se Erdogan postavil na stranu Kataru, kde má Turecko dokonce svou vojenskou základnu.
Podle Tamchynové lze říci, že jako jeden z důvodů spolupráce Turecka s Katarem můžeme vidět právě rivalitu se Saúdskou Arábií. Nezanedbatelný je však i ekonomický přínos. Laně připomíná, že hlava Turecka si s Katarem rozumí i v otázce podpory palestinského Hamasu, který Izrael a Západ považují za teroristickou organizaci. Erdogan mu „otevírá doširoka svou náruč“ a Hamas má v Turecku své zastoupení.
Rusko, nebo NATO: Hamletovská volba na cestě za silnějším Tureckem
Turecko ve svém úsilí získat co nejvlivnější postavení v regionu využívá současného soupeření Ruska a USA. „Doma válečnického harašení používá k upevnění moci,“ říká Tomáš Laně. Rusko je však nezanedbatelný hráč. Pokud Turecko chce mít vliv v budoucím uspořádání v Sýrii, musí podle Tamchynové ve svých plánech s Ruskem počítat.
Nedávné vzájemné střety, jako například turecké sestřelení ruské stíhačky nad Sýrií, podle Laněho Turecku jasně ukázaly cenu, pokud se stane Rusko protivníkem spíše než partnerem. Ve svém lavírování mezi velmocemi se podle něj Erdogan k Rusku přiklonil, protože mu dává do jisté míry volnou ruku v agresi proti syrským Kurdům a profituje z něj ekonomicky. Státy se například domluvily na výstavbě plynovodu nebo jaderné elektrárny.
Mezi Severoatlantickou aliancí a Tureckem naopak už delší dobu panuje napětí. Avšak ve vztahu stále převládá strategický potenciál. Kristýna Tamchynová připomíná, že v roce 2017 jsme mohli vidět hned několik sporů: bojkotování partnerství NATO Rakouskem, odmítnutí vstupu německých poslanců na základnu v Turecku, ale také dohodu s Ruskem o nákupu systému S-400, který není kompatibilní s technologiemi NATO.
„Je otázka, zda bude Turecko ochotné pomyslnou hranici překročit. Je těžké říci, souhra jakých okolností tímto pomyslným bodem může být,“ říká Tamchynová.
Spanilá turecká jízda v Africe
Turecko se však v rozšiřování své sféry vlivu nezaměřuje jen na Blízký východ. V Africe turecká spanilá jízda pokračuje už roky.
Na rozdíl od jiných regionů tam nepůsobí snahy o šíření vlivu kontroverzně. Navíc, podobně jako Čína, Turecko těží z toho, že přináší obchod a spolupráci bezpodmínečně. „Nemoralizuje o špatnosti autoritářství a ochraně lidských práv,“ shoduje se Tamchynová s Filipem Tesařem.
Kromě kontaktů v Severní Africe se zaměřuje i na Afriku subsaharskou. Klíčovým partnerem je Somálsko, kde Turecko pomohlo v době hladomoru, a úzké vazby mají státy mezi sebou dodnes. Tamchynová připomíná, že od roku 2017 zde má Turecko i vojenskou základnu, ale působí i v řadě dalších států, v oblasti Afrického rohu i dále.
Turecko na Balkáně
Další oblastí, kde Turecko podniká systematické kroky, aby obnovilo svůj formální i neformální vliv, je Balkán. I tam se snaží o rehabilitaci slávy Osmanské říše. Na jedné straně cíleně buduje dobré vztahy s jednotlivými státy, na té druhé naopak vkládá do tamní společnosti narušitelské elementy.
„Chtěl bych zdůraznit, že jeho postup není nikterak nahodilý, ale systematický,“ vysvětluje výzkumný pracovník z Institutu pro evropskou politiku Europeum Michal Vít, který ovšem dodává, že Turecko sice rozšiřuje svůj vliv, ale nesnaží se být konkurentem evropskému integračnímu procesu.
Spolupracovník Ústavu mezinárodních vztahů Filip Tesař vysvětluje, že Turecko chce s balkánskými státy rozvinout čilou obchodní spolupráci ještě předtím, než do EU vstoupí. „Usiluje o to, aby se Balkán pro něj stal jakousi adaptací společné volné obchodní zóny. Turecko si uvědomuje, že po integraci do EU už to nebude možné,“ doplňuje Tesař s tím, že v současné době jde Turecku hlavně o Srbsko, které má k integraci do EU blízko.
Země půlměsíce nabízí spolupráci a investice. Turecké firmy se snaží nabízet výhodné podmínky, nastupují velmi sebevědomě a vždy to doplňují nějakou kulturní, geografickou či společenskou blízkostí ve stylu: „známe se dlouho, můžeme si důvěřovat“. Turecko se podle Tesaře v balkánských zemích snaží prodávat i svůj ekonomický transformační příběh a úspěch. Nastoluje hierarchii učitele a žáka, čímž posiluje dobré jméno Turecka.
To patří mezi hlavní realizátory velkých stavebních firem v regionu, ať už jako dodavatel, investor nebo jako subkontraktor. „Týká se to prakticky všech velkých infrastrukturálních projektů, které nebyly financovány jiným způsobem, například prostřednictvím půjček od Číny nebo ruskými investicemi, jako například výstavba železnice v Srbsku,“ podotýká Vít s tím, že například v Kosovu nebo Albánii je dálniční infrastruktura dlouhodobě považovaná za doménu tureckého ekonomického zájmu v regionu.
Zahalování za úplatu
„Turecko sice mnohde klade důraz na náboženskou spřízněnost, ale neznamená to, že by usilovalo o vytvoření nějaké podvratné islamistické bašty na Balkáně,“ upřesňuje Vít. Zajímavé podle něj je, že například v Kosovu, Makedonii nebo v menší míře i v Bosně a Hercegovině Turecko vytipovává chudé rodiny, kterým platí za dávání víry na odiv. Třeba ženy za úplatu chodí zahalené. U kosovských muslimů jde trochu o paradox, jelikož nepatří k ortodoxním věřícím a Kosovo je sekulární stát. „Turecku jde o náboženské oživení, ale ne ve stylu Saúdské Arábie,“ upřesňuje Tesař.
Za zmínku stojí i současná snaha Turecka v Srbsku, aby nárok na turecký pas a občanství měli Srbové, kteří mají za příbuzné Turky. „Vztah Srbska a Turecka je neobyčejně vřelý, vyplývá to z přátelského rozpoložení mezi prezidenty obou zemí. Pocit nějaké historické odplaty je potlačován a nastoupil pragmatismus. Každý kdo přináší peníze do regionu a neptá se, jak budou použity, je vítán,“ uzavírá Vít.
