Kosovo se po deseti letech od vyhlášení nezávislosti potýká s vracejícími se bojovníky samozvaného Islámského státu, politickou nestabilitou a nedostatkem investic. Dosud mu chybí kompletní hranice a neuznaly ho všechny státy OSN. V zemi s velkým potenciálem a nerostným bohatstvím vládne mír díky přítomnosti mezinárodních organizací, myslí si bývalý mezinárodní starosta kosovských měst Gnjilane a Priština Ivo Šanc. „Můžeme být rádi, že do Česka z Kosova neproudí desetitisíce migrantů,“ říká.
Chudobné Kosovo deset let po vyhlášení samostatnosti budí vášně. Srbsko se ho nevzdává
Nejmladší stát v Evropě, který by nemohl fungovat bez přítomnosti mezinárodních bezpečnostních sil a dohledu, vyhlásil nezávislost 17. února 2008. Převážně Albánci osídlené Kosovo, jež za komunistického režimu v bývalé Jugoslávii nedosáhlo na postavení republiky, se stalo poslední zemí, která se odtrhla od Bělehradu.
Poslední únorový den si Kosovo připomene ještě jedno výročí, které s vyhlášením samostatnosti bezprostředně souvisí: 20 let od začátku občanské války. Rozpoutalo ji právě napětí mezi kosovskými Srby a Albánci.
Po konci války většina Srbů z Kosova utekla, poslední skutečně multietnickou oblastí je Prizren a okolí.
Třetina lidí pod hranicí chudoby
Kosovo v sobě skrývá obrovský potenciál, má velké zásoby nerostného bohatství i rozsáhlé oblasti úrodné půdy. Ovšem nestabilita a nevyjasněné majetkové poměry odrazují investory od jakéhokoliv podnikání.
S výší HDP na hlavu, které činí přibližně šestinu evropského průměru, je Kosovo na úrovni postsovětských států jako Arménie, Ázerbájdžán nebo Gruzie. Pod hranicí chudoby žije nejméně třetina kosovského obyvatelstva. Hospodářství země je velmi závislé na penězích, které svým příbuzným posílají Kosované žijící v Evropě, někdy jsou ovšem spojované s organizovaným zločinem.
Horizont ČT24: Kosovo slaví 10 let od vyhlášení nezávislosti (zdroj: ČT24)
Vztahy mezi Bělehradem a Prištinou zůstávají napjaté, období otevřené nevraživosti se nicméně střídají s etapami, kdy jsou obě politické reprezentace svolné k jednání.
Ani pod tlakem Evropské unie, ke které se oba státy hlásí, se nepodařilo vyřešit hlavní problém. Zatímco pro Kosovany je nezávislost získaná v ozbrojeném konfliktu danou věcí, v Srbsku nejspíše nikdy nezíská podporu většiny veřejnosti politik, který by se zřekl hesla „Kosovo je Srbija“ (Kosovo je Srbsko).
Nevyjasněný status Kosova, jehož nezávislost vedle Srbska odmítá tradičně Rusko, neuznalo ani Slovensko, Španělsko, Rumunsko nebo Řecko. Přitom komplikuje život místním i návštěvníkům. Srbské úřady například znepříjemňují cestování lidem, kteří vstoupí do Kosova třeba z Albánie a potom by chtěli jet do srbského vnitrozemí.
Pro Srbsko jsou ovšem urovnané vztahy s Kosovem klíčové, pokud chce do roku 2025 vstoupit do EU. Německý ministr zahraničí Sigmar Gabriel na návštěvě v Prištině letos 14. února prohlásil, že Srbsko musí přijmout nezávislost Kosova, chce-li rok 2025 stihnout. Naopak dva dny před ním rakouský vicekancléř Heinz-Christian Strache vyvolal pobouření, když v rozhovoru pro srbský deník prohlásil, že Kosovo je součástí Srbska.
Hořké dědictví etnického konfliktu
Etnický konflikt v Kosovu zanechal nedozírné následky na civilním obyvatelstvu. A jak už to v takových konfliktech bývá, nejvíce trpí ženy a děti. Dívky byly záměrně znásilňovány na obou stranách jako krevní msta. Mnohé dívky a ženy se dodnes bojí se svým osudem svěřit, aby je jejich vlastní rodina nevyhodila z domu.
Etnické složení Kosova (data z roku 2011)
Etnické složení Kosova (data z roku 1981)
Posledním výrazným násilným incidentem, který může posílit strach etnických menšin v Kosovu, byla vražda čelného představitele kosovských Srbů Olivera Ivanoviče. Ten byl známý svou umírněnou politikou a snahou o kompromis, jako jeden z mála Srbů mluvil albánsky. Vražda vzbudila strach mezi kosovskými Srby, dopad na kosovské Albánce je minimální. Pro většinu z nich, jak komentuje spolupracovník Ústavu mezinárodních vztahů Filip Tesař, to je záležitost „tam za řekou“.
„Podle zpráv, které se ke mně dostanou nebo dokonce naopak nedostanou – tedy že se neobjevují další konflikty a další ohniska – tak bych řekl, že pokud jde o etnika, se situace uklidnila,“ myslí si Šanc. Dodává, že naposledy v roce 2014, se vystupňovalo napětí v Mitrovici a na dalších místech. Ovšem podle něj i vyhlášení samostatnosti před deseti lety proběhlo relativně v klidu.
„Tím, že se neobjevují zprávy o nových útocích nebo se konflikty neobjevují v takové míře, se podle mého názoru situace vcelku uklidňuje,“ komentuje Šanc situaci v Kosovu.
Spory kolem zvláštního tribunálu pro válečné zločiny. Veteráni usilují o jeho zrušení
Zločiny páchané na civilistech během války má řešit zvláštní soud pro válečné zločiny, který Kosovo ustanovilo na nátlak mezinárodního společenství v roce 2015. Považuje se za kosovský justiční orgán, ale tvoří ho mezinárodní soudci a je financován Evropskou unií. Kvůli zajištění bezpečnosti svědků má sídlo v nizozemském Haagu.
Tribunál však mnozí kosovští veteráni z řad Albánců vnímají jako účelově namířený proti nim. V parlamentu chtějí dosáhnout jeho zrušení. Proti jeho zrušení se důrazně vyslovila EU i Spojené státy.
Horizont ČT24: Za vraždou Olivera Ivanoviče můžou být Srbové i Albánci (zdroj: ČT24)
Právě zavražděný Ivanović byl před časem obviněn z válečného zločinu, Tesař i Šanc věří, že zcela neprávem. Podle Tesaře to může být určitá paralela se zvláštním soudem, snaha vyvážit potenciální obviněné z albánské strany.
Premiér Ramush Haradinaj i prezident Hashim Thaçi podcenili rozhodnost a výdrž veteránské organizace. Ta nechce, aby zákon měl formu mezinárodního závazku, a trvá na vytvoření domácího soudu. Ten by plnil stejnou funkci, ale existovalo by riziko, že bude snadno ovlivnitelný a politici by jej mohli jednoduše zrušit.
Kosovo chce do EU. Plány mu hatí nevyřešené hranice
Loni kosovský premiér Haradinaj vyjádřil přesvědčení, že by Kosovo mohlo do března 2018 získat bezvízový styk s EU. Prezident Hashim Thaçi to nastínil i v prioritách zahraniční politiky, které nedávno vyhlásil, ale podle Filipa Tesaře jde spíš o snahu připsat si body. I pozorovatelé něco takového vidí zatím jako nereálné. Kosovo by muselo nejprve splnit všechna stanovená kritéria, mezi dvě hlavní patří především vytyčení hranic s Černou Horou a pokrok v boji s korupcí.
Spor o cípek náhorních pastvin, které spadají do „území nikoho“, nechal kosovskou veřejnost chladnou stejně jako případ hranic s Makedonií. Ovšem vytyčení demarkační linie s Černou Horou je spojeno se silným příběhem malé skupiny válečných veteránů, vlastně pastevců, kteří území využívají.
Tito kosovští Albánci se přihlásili ke Kosovské osvobozenecké armádě UÇK, přestože neměli fyzické spojení s oblastí kontrolovanou povstalci. Sami se k UÇK dostali horskými stezkami a vytvořili 136. brigádu. Populární příběh z novodobé historie se ještě propojil s událostmi z konce 19. století. Tenkrát se Albánci z této oblasti postavili na odpor Černé Hoře, jíž měl po Berlínském kongresu tento cípek země připadnout. Povstali se zbraní v ruce a závěry Berlínského kongresu byly revidovány v jejich prospěch.
Tento příběh ve svém programu využívá i nacionalistická strana Sebeurčení, která jako jediná na rozdíl od všech ostatních u voličů posiluje. Prosazuje ukončení mezinárodního dozoru za jakoukoliv cenu, „ať to stojí, co to stojí“, Kosovo podle ní musí být na vlastních nohách, plně suverénní.
Ramush Haradinaj podle Tesaře v případě hranic s Černou Horou doufá aspoň v příslib jednání, aby mohl dosáhnout minimálně podmíněného bezvízového styku s EU. Ale uvědomuje si, že Kosovo hranice potřebuje stejně jako každý jiný stát.
Radikální islám a vracející se bojovníci Islámského státu
Radikální islám nebo konzervativní islám není v Kosovu příliš rozšířený. Většina věřících patří k umírněným muslimům a ani svou víru nepraktikují denně. Radikální islám si přívržence získává mezi lidmi z městských sociálně slabších vrstev a na venkově k němu inklinují příslušníci méně významných rodin. Mají pocit, že jim dává příležitost vyniknout.
Radikální islám může v Kosovu ovšem posílit s návratem bojovníků samozvaného Islámského státu. Albánce nejprve „najímaly“ jako své žoldáky konzervativní státy Zálivu v čele se Saúdskou Arábií, které se do dění v Sýrii nechtěly zapojit přímo. Tito Albánci se později připojili k IS, když expandoval.
Odkud se šíří takfirismus do Kosova
Albánci šli většinou bojovat kvůli penězům. Rodiny bojovníků měly slíbeno v případě zabití nebo zranění velké odškodné. Stejně tak rodiny měly přislíbenou finanční podporu během doby, kdy bude bojovník ve službě. Filip Tesař poznamenává, že materiální motivace byla u kosovských Albánců bojujících v Sýrii sice hlavní, ale ideologické důvody hrály také velkou roli.
Premiér Ramush Haradinaj trvá na repatriaci navrátilců ze Sýrie. Zdůrazňuje, že všichni, kteří se chtějí vrátit, musejí být přijati zpět, protože Kosovo je jejich vlast. Několikrát ve svém vyjádření připomněl, že islám je v Kosovu pro většinu obyvatel tradičním náboženstvím, není nebezpečný a koexistuje s jinými náboženstvími. Vymezil se proti politické propagandě ve jménu islámu, která ohrožuje i etnickou identitu Albánců. Mešity a kázání v nich musí být pod kontrolou státu.
Jak mezinárodní protektorát postavil Kosovo na vlastní nohy
Zrození nezávislého Kosova stojí na mezinárodním protektorátu mise OSN UNMIK (United Mission in Kosovo) a tak zvaného Ahtissaariho plánu. Po skončení konfliktu v roce 1999 OSN ustavilo mezinárodní správu nad Kosovem. Ta se nakonec stala ukázkovým příkladem spolupráce mezinárodních organizací při vytváření státu (úřadů, policie a dalších institucí). Podílela se na ní Evropská unie, Severoatlantická aliance i Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE).
Dodnes má své vojáky NATO pod praporem KFOR (Kosovo Force) a v zemi se angažuje i Evropská unie misí EULEX, která kontroluje místní samosprávu a finanční toky. A právě přítomnost a dohled mezinárodního společenství je podle Iva Šance tím, co udržuje v Kosovu mír a relativní stabilitu: „Myslím si, že ta zásadní jistota a mír jsou dané přítomností mezinárodních sil.“
Fungování Kosova bez mise KFOR by podle Filipa Tesaře vedlo ke stěhování menšin pryč z Kosova a počet příslušníků menšin by mohl klesnout na zanedbatelnou úroveň. Už nyní je jedinou skutečně multietnickou oblastí Prizren a okolí. „Ale KFOR by se určitě nestáhl najednou (což by samozřejmě vytvořilo napětí, ne ani kvůli nepřítomnosti mezinárodních sil, ale jako výraz toho, že vlivné státy daly ruce pryč od dalšího vývoje na Kosovu). Stahování bude, ale postupné,“ míní Tesař s tím, že v zásadě si Kosovo bez KFOR dovede představit.
Vojenské vozidlo KFOR
- v roce 1999 cca 46 000 osob
- v roce 2007 cca 16 000 osob
- v roce 2011 cca 6000 osob
- v roce 2017 cca 4200 osob
Jiná situace je v případě mise EULEX, bez ní by Kosovo podle Tesaře ztratilo už i tak vzdálenou možnost integrace do EU. „Nemá ale smysl přeceňovat vliv EULEX na skutečnou změnu poměrů na Kosovu. Vliv hodně závisí na konkrétních osobnostech v čele mise (včetně jednotlivých jejích oddělení), ale hlavně závisí na společenské a politické vůli na Kosovu,“ doplňuje Tesař.
EULEX je hlavním styčným bodem komunikace států EU a NATO s Kosovem a také zdrojem informací. „Mise EU bude asi pokračovat i po případném vstupu do OSN i případném vzájemném uznání se Srbskem – tak jako v Bosně a Hercegovině, protože Kosovo bude spolu s ní nejslabším žákem ve třídě. Je možné, že mise, pokračující v nějaké přizpůsobené podobě, skončí až s případným vstupem do EU,“ odhaduje vývoj Tesař.
Jak se buduje stát od nuly?
Mezinárodní protektorát měl zajistit návrat uprchlíků do Kosova a zapojit místní obyvatelstvo do obnovy státu, vytvoření městských samospráv, úřadů a fungujících institucí. Pod správou UNMIK vnikla i provizorní vláda, jejíž úředníci pracovali pod dohledem pracovníků UNMIK.
Podle Ivo Šance se samospráva na té nejnižší úrovni podařila zavést celkem úspěšně. Upozorňuje, že samosprávné jednotky jsou tam mnohem rozsáhlejší a větší, než známe z Česka. „Gnjilane, kde jsem působil první dva roky, mělo asi sto tisíc obyvatel a zhruba polovina žila ve městě a polovina roztroušená po celé přilehlé oblasti, která pod město patřila. Takovouto rozsáhlou jednotku spravovalo vlastně jen jedno zastupitelstvo,“ vysvětluje Šanc.
Vzpomíná, že první rok se odehrál jako poměrně velká improvizace, kdy neexistovaly oficiální místní struktury a všechny výkonné složky, tedy úřady, dával dohromady jeho tým. „Postupně se vytvořily i politické struktury. Oni Albánci, nakonec i Srbové, jsou politicky velmi aktivní,“ doplňuje Šanc.
Nejen v Gnjilane, kde působil Šanc, ale i v celém Kosovu fungovaly silné paralelní struktury. Měly pod kontrolou fabriky a byly napojené na bývalou UÇK. Úkolem Šance a UNMIKU po celém území Kosova bylo tyto struktury rozbít „a dostat ty věci pod kontrolu mezinárodního společenství“.