Navrátit osobní věci vězňů z koncentračních táborů se snaží němečtí archiváři. Pátrají po příbuzných obětí, aby jim mohli navrátit cennosti, které museli vězni odevzdat při cestě na smrt. I osm desetiletí po válce spravují dva a půl tisíce osobních předmětů. Devatenáct z nich patřilo vězňům z Československa.
Stanislav Slavík byl inspektor státních drah na brněnském nádraží. Na začátku války záměrně poslal německý vlak s municí špatným směrem. Gestapo jeho krok vyhodnotilo jako sabotáž, muž byl zatčen a prošel koncentračními tábory Dachau, Sachsenshausen a Neuengamme.
V Neuengamme na kraji Hamburku bylo internováno na šestnáct set československých občanů. Tisícovky vězňů se tísnily v dřevěných barácích a místa, kde objekty stály, dnes připomínají obdélníky z kamenů.
Každý, včetně Stanislava Slavíka, musel odevzdat cennosti, které měl u sebe při zatčení. Správci tábora je vložili do papírového sáčku se jménem vězně a jeho číslem. Oficiálním důvodem bylo, aby je mohli vězňům po propuštění vrátit. Ve skutečnosti se s tím ale nepočítalo. Vedení tábora a příslušníci jednotek SS cennosti na konci války ukryli.
„S postupem britských vojsk do severního Německa byl tábor Brity jednoduše objeven. A pak byly zabaveny věci, které se nakonec několika cestami dostaly do Bad Arolsenu,“ popsal archivář památníku Neuengamme Christian Römmer.
Předměty zemřelých hledají cestu z krabic archivářů
V Bad Arolsenu sídlí německý archiv. Založený byl po válce, aby příbuzným pomáhal pátrat po jejich nejbližších. V krabicích archivu jsou ukryté karty a na nich jména obětí nacistického režimu: sedmnáct a půl milionu vězňů, vězňů koncentračních táborů a také nuceně nasazených.
„Vzali jim osobní věci. Jsou to tedy předměty, které nepatří do našeho archivu, protože byly lidem odebrány nezákonně. Proto hledáme jejich rodiny a chtěli bychom cennosti vrátit,“ uvedla Anke Münsterová z archivu Bad Arolsen.
V devatenácti obálkách zůstávají i předměty po vězních z Československa. Zatím jsou však bez adresáta. Ještě nedávno tu byla také obálka se jménem Stanislava Slavíka. Ukrýval se v ní jeden předmět, který má dnes vnučka Stanislava u sebe. Archiv ji úspěšně vypátral. „Je to prsten. Poslali mi ho, protože jsem si požádala o vydání. Zůstal v původní podobě, tak jak byl pomačkaný,“ popsala Stanislava Šálková.
Dědečka nikdy nepoznala, Stanislav Slavík koncentrační tábor nepřežil. Na brněnském nádraží visí pamětní deska s jeho jménem.
