Město Huljajpole leží na samotné hranici území, které stále ještě kontrolují ukrajinští vojáci. Pokud podlehnou, ruské jednotky dostanou šanci postoupit a obklíčit oddíly na Donbasu. V Huljajpoli zůstala asi třetina obyvatel. Musí vařit na ohni, protože zde už dva měsíce nefunguje elektřina, a každou noc spí v krytech. I přes stále volné únikové cesty ale odejít nechtějí. V Huljajpoli natáčel zpravodaj ČT Andreas Papadopulos.
Na kraji Huljajpole se rozhoduje, zda ruské jednotky proniknou na Donbas. Místní ale odejít odmítají
Události: Jak přežívají obyvatelé Huljajpole (zdroj: ČT24)
„Frontová linie, kterou drží naše jednotky, je tam, kde končí jedna z blízkých ulic. Asi kilometr od nás,“ popisuje ukrajinský voják Vadym. Právě zde se rozhoduje o tom, zda ruské jednotky postoupí a dostanou od jihu šanci obklíčit elitní oddíly veteránů na Donbasu. „Před dvěma dny se dvakrát pokusili prolomit linii, ale naši je odrazili,“ konstatuje Vadym. Linie dotyku se tu ustálila už v březnu. Od té doby se výrazněji nehýbe. Obě strany si v mezidobí vyměňují dělostřelecké salvy.
Nejtěžší boje se vedly o základní školu. Nejprve se jí zmocnili Rusové, ale ukrajinským jednotkám se je podařilo zatlačit. Od té doby drží své pozice. Školu, kterou těsně před ruskou invazí začali opravovat, zcela zničil zásah rakety.
Ve městě zůstala asi třetina obyvatel, ostatní využili stále ještě volné únikové cesty. Zbylí jen zřídka opouštějí kryty, noci v nich tráví společně už druhý měsíc. „Vaříme pro všechny jen na ohni. Ve sklepě se nás ukrývá mnoho, je to náš jediný úkryt,“ říká Tatjana Kryčenková.
Ruské jednotky odřízly oblast od pitné vody a elektřiny už 2. března. Od té doby si místní vaří na ulici a nejžádanější surovinou se stalo dřevo. Tatjana však odejít nehodlá, stačí jí, že její děti se z okupovaných území už dostaly pryč. Jejich útěk byl však dramatický. „Přední kolo našeho auta je prostřelené, i okna jsou rozbitá,“ popisuje.
Zůstat jen dvě stě metrů od nepřátelské linie se rozhodla i lékárnice Ljudmila Zimjová. Musí se každou noc schovávat ve sklepě. Už několikrát měla sbaleno, nakonec si odchod vždy rozmyslela. „Lidé potřebují pomoc. Zůstali by bez léků,“ vysvětluje. Přitom těsně vedle jejího domu dopadl minometný granát.
Před měsícem Ljudmila osadila část zahrady a je rozhodnutá na podzim sklidit. Nemá čím zalévat, proto se každý večer modlí, ať zaprší. A přidává i další prosbu: „Chci, aby to co nejrychleji skončilo. Chci, aby se život vrátil do normálu. Chci, aby se sem mohli vrátit mí rodiče. Už jsou staří…“ Zatím ale zůstává nevyslyšená. A i podle místních obránců ruské jednotky sbírají nové síly k dalším útokům.