Frontová linie je z ukrajinské Bohemky vzdálena přes dvě stě kilometrů. Přesto válka dopadá prakticky na každou místní rodinu. Vesnice má na 450 obyvatel. Už šestadvacet místních mužů bylo povoláno do armády a jeden ve válce padl. Azyl tu našli i uprchlíci z východu země. Na místě natáčel David Miřejovský.
Leží dvě stě kilometrů od frontové linie. V Bohemce ale válka i tak dopadá na životy všech
Události: Reportáž z Bohemky na Ukrajině (zdroj: ČT24)
Místní děti nedojíždějí do školy ve městě, ale z bezpečnostních důvodů neopouštějí rodnou vesnici. Otcové některých z nich jsou na vojně. Proto je válka častým tématem rozhovorů v lavicích.
„Malují obrázky a poděkování vojákům, kteří nás brání, abychom my tady mohli normálně žít,“ říká učitelka Irina Hartová. Děti se nyní učí v protestanském kostele a kurátorkou místního sboru je tchyně Iriny – Ludmila Hartová.
Místní se často modlí, aby se domů vrátili jejich blízcí, kteří jim raději ani neříkají, co zažívají na frontě. „My víme z televize a z telefonu, co se tam děje. A z toho, co víme, hlava bolí, srdce bolí. Sil není na nic,“ uvedla paní Ludmila.
Chtějí se vrátit domů
Vesnice zažila i jeden výbuch rakety, která sem dopadla nejspíše omylem a naštěstí nikoho nezranila. Válka ale do vesnice dosáhla i jinak – našli tu útočiště uprchlíci. Už dva měsíce zde žije například Nina Petrovská s rodinou. V březnu ji sice odvezli ke snaše do Německa, žena se ale chtěla co nejdřív vrátit na Ukrajinu.
„Přijela jsem do Lvova a plakala, že jsem ve vlasti,“ vzpomíná Nina Petrovská na návrat na Ukrajinu. Ženy v Bohemce plánují co nejrychlejší návrat do svých domovů. „Už teď vědí, že to bude těžké. Jeden z jejich příbuzných se v září na chvíli k jejich domku dostal – a zjistil, že je vykradený a zničený,“ uvedla Anastasia Nevidomská.
Také uprchlice Irina se chce vrátit domů. „Chci do své vesnice. Tam, odkud pocházíme. Tam, kde jsem žila a vdala se,“ uvedla.
S bydlením uprchlíkům pomáhá paní Alena – druhá snacha kurátorky sboru. Její manžel je v armádě už od března. Vesnice se podle ní ve válečném období nebývale semkla. „Připravily jsme úplně všechno. Navařily jsme ukrajinské varenyky, všechno se zabalilo do věder a když bylo třeba, tak se to dopravilo našim hochům,“ vysvětluje Alena.
Místní jsou rádi, že boje nezasáhly až sem a oni mohou beze strachu nechat děti hrát si venku. I tak čekají, až válka skončí a jejich rodiny se zas budou zabývat naprosto všedními starostmi v rodné obci na jihu Ukrajiny.