Uplynulo dvacet let od začátku spojenecké invaze do Iráku, která svrhla režim Saddáma Husajna. Oficiálním důvodem bylo podezření, že země disponuje zbraněmi hromadného ničení. Ty se ale nikdy nenašly. Jen 24 hodin před spuštěním operace se Spojené státy pokusily Husajna zlikvidovat.
Dvě americké stíhačky se vznesly nad Irák nad ránem 19. března. Jejich úkolem bylo zničit podzemní bunkr na předměstí Bagdádu. V něm se podle CIA měl skrývat vládce Iráku se svými dvěma syny.
Letecké bombardování doplnily střely vypálené z lodí a ponorek v Rudém moři a Perském zálivu. Cíl Američané zasáhli, mise přesto skončila nezdarem. Saddám Husajn na místě nebyl.
Sen amerického prezidenta vše vyřešit jedním útokem se rozplynul. O den dřív dal iráckému diktátorovi ultimátum. „Saddám Husajn a jeho synové musí opustit Irák do 48 hodin. Pokud odmítnou, bude následovat vojenský konflikt, který zahájíme ve chvíli, kterou si zvolíme,“ prohlásil 17. března 2003 George W. Bush.
Pro začátek operace Irácká svoboda si Američané zvolili 20. březen. Ve stejný den se nejhledanější muž světa objevil na obrazovce. Nezvykle s brýlemi, aby přečetl své písmo. Tiskárna na utajovaném místě chyběla. „Bush mladší páchá se svými společníky zločiny vůči Iráku, jak slíbil,“ řekl tehdy Husajn.
Husajn se před dopadením skrýval téměř devět měsíců
Z vyšetřování nejvyššího velení americké armády vyplývá, že na počátku války neměly zpravodajské služby jasno, kde se diktátor nachází. Útoky mířily hlavně na velitelská místa.
„Letecké útoky i střely Tomahawk dále cílí na přistávací dráhy, systémy protivzdušné obrany, velitelské a řídící objekty,“ informoval kontradmirál John M. Kelly 23. března 2003.
Od začátku invaze se Saddám Husajn dokázal skrývat před spojenci celkem 267 dní. Dopadli ho nedaleko jeho rodiště Tikrítu severně od Bagdádu. Schovával se v malém úkrytu na statku.
Doba občanské války
Zpravodaj ČT v Turecku Václav Černohorský připomněl, že po pádu Husajna následovaly v zemi krvavé boje mezi koaličními silami a sunnitskými rebely. Bylo to předznamenáním chaosu, do kterého se země propadla.
Popis dění v Iráku se pak neobešel bez pojmů jako sektářské násilí nebo občanská válka. Mezi pachateli se pravidelně objevovala místní odnož teroristické sítě al-Káida a její lídr abú Músab az Zarqáwí. „Uskupení jako al-Káida a později Islámský stát milují místa, kde panuje bezvládí, a my jsme jim jich dali přehršle,“ řekl bývalý velvyslanec USA v Iráku Ryan Cocker.
Doba Islámského státu
Ve světovém zpravodajství se opět objevila Fallúdža, tentokrát jako první významné město, kterého se džihádisté pod černým praporem zmocnili. Zdánlivě bez odporu získali rozsáhlá území Iráku a Sýrie, odkud organizovali nebo inspirovali teroristické útoky ve světě. Po zabití samozvaného chalífy abú Bakra al-Bagdádího přišli teroristé o drtivou většinu dobytých území. Jejich hrozba je ale jeden z důvodů, proč jsou i dvacet let po invazi v Iráku stále k vidění americké uniformy.
„Někteří ozbrojenci IS jsou stále volní a provádějí příležitostné útoky. Od ledna 2022 ale nedokázali spáchat žádný komplexní útok,“ řekl k tomu velitel mezinárodní koalice v boji s IS Matthew McFarlane.
Množství útoků připisovaných Íránu později narostlo poté, co americký nálet v Bagdádu zabil vůdce íránských revolučních gard Kásima Solejmáního. Vliv, který v Iráku i za jeho hranicemi po invazi získal Spojeným státům nepřátelský režim v Teheránu, kritici používají jako další důkaz selhání Washingtonu.
„Výsledek toho všeho byl špatný proamerický vliv, pro naši schopnost spojovat se se zeměmi regionu, abychom dosáhli našich cílů včetně těch vůči Íránu,“ uvedl bývalý náměstek ministra zahraničí USA Jim Steinberg.
Regionální pozice dnešního Iráku
Zpravodaj ČT na Blízkém východě David Borek k současnému dění v zemi řekl, že šíitská demografická většina se poprvé v moderních dějinách Iráku naplno ujala moci. Tvoří zhruba dvě třetiny země. Na regionální scéně vzrostla role Íránu, který přes část svých šíitskich souvěrců ovlivňuje iráckou politiku. Země je navíc slabší, než bývala.
„Za Saddáma Husajna i před ním byl regionálním hráčem, který dokázal mít významnější slovo v mezinárodní politice. Nyní je Irák spíše objektem, jakousi prázdnou schránkou permanentně ochromenou demografickou, politickou, náboženskou nejednotou své populace,“ shrnul Borek. Sny o jakési demokracii se podle něj naplnily, i když za cenu obrovského a přetrávajícího chaosu.
Jak se žije obyčejným lidem
Irák si 20. výročí invaze oficiálně nepřipomíná. Na ropu bohatá země je stále traumatizovaná. Má ale větší potenciál, než zatím využívá. „Doufali jsme v něco lepšího, v nějaké projekty, že se to rozhýbe, ale nestalo se nic. Jenom zabíjení, nezaměstnanost. Z tohoto režimu nemáme nic,“ stěžuje si například námezdní dělník z Amary Sarmád Hassún.
Nezaměstnanost je až třicetiprocentní. Infrastruktura a veřejné služby do velké míry nefunkční. Ropný sektor přináší zemi 95 procent zisků, dává ale práci minimu lidí. Státní sektor je naopak přebujelý: se sedmi miliony zaměstnanců, sedminásobkem v porovnání se Saddámovou érou. Většinu z víc než 40milionového národa živí farmářství.
„Víc než 40 procent Iráčanů žije pod hranicí chudoby. Země je otevřená světu, prodává ropu, do země už přitekly stovky miliard dolarů. A lidé pořád trpí,“ vysvětluje irácký novinář žijící v USA Ahmed Alsuhajl.
Irák je podle organizace Transparency International osmá nejzkorumpovanější země na světě. Politická nestabilita blokuje účinnou vládu, na všech úrovních dělenou mezi šíity, sunnity a Kurdy. Teprve od října, po roce politického patu, znovu funguje. Přesto podle některých pozorovatelů prochází nyní Irák přes všechny problémy nejklidnějším obdobím za posledních 20 let a další zlepšování životních podmínek svých občanů má ve vlastních rukou.
