Mezi německými konzervativci se ozývají hlasy požadující kontrolu, nebo dokonce repatriaci státních zlatých rezerv, jejichž část je uložená ve Spojených státech amerických. Obavy podle serveru Politico vyvolávají kroky americké administrativy. Část německého zlata, umístěná do zahraničí během studené války kvůli hrozbě sovětské invaze, se již v posledních dekádách vrátila do Frankfurtu.
Část zlatých rezerv Německa je v Americe, někteří politici CDU mají obavy
Německo drží druhé největší zlaté rezervy na světě a 37 procent z nich – přibližně 1236 tun v hodnotě 113 miliard eur (2,8 bilionu korun) – uchovává v trezorech v newyorském Federálním rezervním systému (Fed). Tyto zásoby drahého kovu zaručují, že v případě potřeby bude mít Německá spolková banka možnost směnit zlato za americké dolary nebo jinou tvrdou měnu.
Jenže americký prezident Donald Trump uvalil cla na automobilový průmysl, nejdůležitější odvětví Německa. Členové jeho kabinetu o Evropě mluví jako o vyžírce. Prezidentův poradce a nejbohatší člověk na světě Elon Musk před německými předčasnými volbami podpořil krajně pravicovou stranu AfD, kterou německá zpravodajská služba považuje za hrozbu.
Proto se podle serveru Politico někteří představitelé Křesťanskodemokratické unie (CDU) obávají, že Spojené státy americké, které byly po desetiletí považovány za jedno z nejspolehlivějších úložišť zlatých rezerv, nakonec nemusí být tak bezpečné. Celkovou změnu geopolitické situace podle webu ilustruje odbrždění německé dluhové brzdy nebo Trumpova snaha posouvat hranice svých pravomocí a ochota uvalit tarify na americké obchodní partnery.
Europoslanec Markus Ferber z CDU také vyzval k větší kontrole německého zlata uloženého v USA. „Oficiální zástupci Německé spolkové banky musí osobně přepočítat zlaté cihly a zdokumentovat výsledky,“ prohlásil.
Německý bulvární deník Bild minulý týden přiblížil postoj bývalého poslance CDU Marca Wanderwitze, který je zastáncem návratu německého zlata. „Samozřejmě, že nyní tato otázka vyvstává znovu,“ uvedl politik. Již v roce 2012 Wanderwitz neúspěšně žádal o inspekci zlatých zásob, aby vyvinul tlak na Německou spolkovou banku (NSB), aby buď převzala aktivnější roli správce nebo aby zlato repatriovala do Německa.
„V newyorském Fedu máme důvěryhodného a spolehlivého partnera pro skladování našich zlatých zásob,“ oponuje prezident Německé spolkové banky Joachim Nagel. „V noci spím klidně. Mám plnou důvěru v naše kolegy v americké centrální bance,“ dodal.
Návrat zlata z Francie
Již před více než deseti lety byla NSB donucena k návratu části německého zlata. Po krizi amerického hypotečního trhu a vzniku dluhové krize v eurozóně v roce 2012 euroskeptické hlasy v Německu začaly naléhat na audit drahého kovu uloženého v zahraničí, napsal server Financial Times. Veřejnost se začala obávat, že nahromaděné německé bohatství bude vynaloženo na záchranu zbytku eurozóny.
V roce 2013 kampaň, vedená poslancem AfD Peterem Boehringerem, přispěla k tomu, že se NSB rozhodla repatriovat část rezerv z USA a veškeré zlato, které předtím uložila v trezorech Banky Francie. Vedení NSB tehdy argumentovalo, že když Německo a Francie sdílejí euro, tak již nepotřebuje v Paříži uchovávat prostředky pro přístup k zahraniční měně.
V roce 2017 trezory francouzské centrální banky opustily poslední zlaté cihly z přibližně 374 tun, které tam byly uloženy. Jednalo se jedenáct procent tehdejších německých zásob. Z USA do Německa tehdy bylo převezeno 300 tun. V roce 2012, těsně před zahájením repatriace tam bylo uloženo něco přes patnáct set tun.
„Zkontrolovali jsme každý slitek z hlediska pravosti, ryzosti a hmotnosti. Nemáme si na co stěžovat,“ řekl pro server Deutsche Welle při dokončení repatriace člen představenstva německé centrální banky Carl-Ludwig Thiele.
Bankéř dodal, že přeprava byla dokončena tři roky před plánovaným termínem a stála přibližně 7,7 milionu eur (193,4 milionu korun). V rámci plánu repatriace zlata oznámeného v roce 2013 se původně předpokládalo, že Německo do roku 2020 přiveze domů polovinu svých zásob, ale nakonec se jednalo přibližně o pětinu.
Zahraniční úložiště jako ochrana před Sověty
V době německého hospodářského zázraku padesátých a šedesátých let dvacátého století začala Spolková republika Německo hromadit velké množství zlata. Díky přebytkům z exportu měly podniky dostatek dolarů, které se v centrální bance směňovaly za německé marky. V rámci brettonwoodského systému pevných směnných kurzů, který byl tehdy základem světového finančnictví, mohla NSB za tyto dolary nakupovat zlato v kurzu 35 dolarů za unci a většinu svých zásob ukládat v podzemních skladech newyorského Fedu.
Německo v druhé polovině dvacátého století uchovávalo své zlaté rezervy v zahraničí kvůli hrozbě sovětské invaze. Frankfurt ležel jen něco málo víc než sto kilometrů od hranic s východním Německem, nad kterým měl vliv Sovětský svaz.
„Během studené války přicházela hrozba z východu, takže dávalo smysl skladovat je (zlaté rezervy) dále na západ, v Paříži, Londýně nebo New Yorku,“ přiblížil Thiele. Po pádu Berlínské zdi v roce 1989 a rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se toto zdůvodnění vytratilo.
Trvalo však dalších deset let, než Bundesbanka začala své zlato repatriovat. V prvních letech nového tisíciletí přesunula 930 tun z trezorů Banky Anglie v londýnském City zpět do Frankfurtu poté, co britská banka zvýšila poplatek za úschovu zlata. Přesunu, utajovanému kvůli obavám o bezpečnost, předcházel stupňující se tlak na německou centrální banku, aby odhalila více informací o národních rezervách.
Newyorské trezory
Dnes je více než polovina německých zlatých rezerv uložena v prostorách NSB ve Frankfurtu. Více než třetina je v USA a zbývajících třináct procent se nachází ve Velké Británii pod dohledem v Bance Anglie.
New York je oblíbeným místem pro uložení zlata, protože je domovem nejdůležitější světové měny, amerického dolaru, zatímco rozsáhlý londýnský trh se zlatem by v případě nouze umožnil rychlou přeměnu kovu na hotovost.
Odhaduje se, že Fed jako největší světový správce zlata uchovává 6331 tun tohoto kovu jménem více než třiceti zahraničních centrálních bank. Kromě Německa mají v USA uložené své zlato například Itálie nebo Švýcarsko.
