Do soutěže karlovarského festivalu se dostala i chorvatská Sborovna. Režisérka Sonja Tarokićová ji natočila jako svůj první celovečerní film. Do centra dění postavila výchovnou poradkyni Anamariju, která nastupuje do nové školy. Postupně se v neznámém prostředí začíná orientovat a chápat, že ne všechny problémy se daří vyřešit, a už vůbec ne podle pouček v příručkách.
Sborovna je mikrokosmos společnosti, nepochybuje Sonja Tarokićová
Moje první otázka pro vás určitě nebude neobvyklá, ale až příliš se nabízí – proč jste ve svém prvním celovečerním filmu vyrazila do školního prostředí a notabene do malého prostředí sborovny?
Já to vidím tak, že škola je taková symbolická, a dá se říct, že reprezentuje celou naši společnost. Ukazuje určitý rámec komunity. Vybrala jsem si právě mikrokosmos sborovny, abych na něm demonstrovala možné tenze ve společnosti a to, jak jedna osoba může všechny ovlivnit. Na druhé straně jsem také chtěla ukázat, že se hlavní postavě, vychovatelce Anamariji, nedaří být hrdinkou a nedaří se jí všechno, co si vytyčila.
Všichni víme, že škola jako instituce je zodpovědná za to, aby přenášela na další a další generace společenské hodnoty, alespoň u nás v Chorvatsku to tak ve školách vidíme. A ještě jsem chtěla ukázat, že školní rok je repetitivní, po jednom přichází zase další a další a je to vlastně uzavřený kruh, který se pořád opakuje.
Sborovna jako mikrosvět. Jak to pro vás bylo vzrušující, natáčet v tom malém a emočně náročném světě, protože se v něm mísí napětí, zákulisní hry i nutnost pořád něco rozhodovat?
Na konci je Sborovna hodně napínavý film, protože emoce i napětí postupně rostou a dopadají na hlavní postavu Anamariju. Je to ona, kdo všechno nese na ramenou. Ale my jsme se snažili, abychom u všech postav dokázali vytvořit takovou atmosféru, že je vlastně máte všechny rádi. Ať je to postava, která je trochu šílená, nebo antagonistická vůči Anamariji. Každá postava si zároveň nese svůj příběh a tím vysvětlujeme, proč se chová tak, jak se chová.
Sborovna ukazuje také váhu určitých rozhodnutí – že každý si musí vybrat svůj způsob boje, kterému boji se raději vyhne, jak bude hrát a s jakými nástroji, aby si byl schopen uchovat svou pozici i do budoucnosti. A je pravda, že některým konfliktům je těžké se vyhnout.
Je příběh hlavní postavy, výchovné poradkyně Anamariji, inspirován nějakou konkrétní událostí?
Film je založen na řadě různých událostí, o kterých jsem četla, mluvila s výchovnými poradci a řadou dalších vzdělávacích pracovníků nebo jsem je sama v nějaké podobě zažila. Nápad na Sborovnu je určitě ovlivněn i tím, že jsem sama vyrostla v rodině psychologů a byla jsem obklopena jejich příběhy a poznámkami o našem sociálním systému. Nechtěla jsem ale jít cestou „případové studie“.
Mnoho malých incidentů, ke kterým dochází v tomto filmu, jako například spor s učitelem dějepisu, vychází z velmi konkrétního příběhu z našeho místního prostředí. Učitelův typ chování je tak běžný, že mi herci ve filmu říkali, že se s tím setkávají i jejich děti na školách. Samozřejmě tento typ „antagonisty“ mě přitahoval od samého začátku. Je to člověk zatížený věčnou smyčkou nezpracovaných osobních problémů. I takoví lidé reprezentují část naší společnosti. Ale i já sama jsem se s takovými lidmi ve svém blízkém okolí setkala a díky tomu je dokážu pochopit.
Zhruba v polovině filmu jsem měla pocit, že může jít o souboj dvou výrazných osobností a že je za tím malá manipulace. Je to už jen moje interpretace, nebo jste tam směřovala?
Samozřejmě ta možnost, že by se výchovná poradkyně mohla stát ředitelkou, tam je, ale to rozhodně nebyl cíl. A ani to není tak zamýšlené. Nejde tolik o to, že by se bojovalo o pozici ředitelky, ale že se hlavní postava snaží zbavit strachu z té ředitelky. A zase: není to souboj mezi dvěma výraznými postavami, ale spíš jde o to, aby si hlavní protagonistka našla své místo ve světě.
Režisérka Sonja Tarokićová (uprostřed)
Ve filmu hrají populární chorvatští herci. Pomůže to návštěvnosti filmu v kinech? Chodí Chorvati na domácí filmy se svými populárními herci?
Z populárních chorvatských herců tam hrají Nives Ivankovićová ředitelku a Stojan Matavulj učitele dějin. Samozřejmě by to mělo trochu pomoct, ale diváci jsou velmi specifičtí a mohou mít relativně subjektivní reakce, které neočekáváte. Takže tady úplně nedokážu odhadnout, jak to v kinech dopadne.
Ale pro mě je velmi důležité, že všechny postavy byly zásadní pro mě a já se od nich hodně naučila. Můžu říct, že jsme si mezi sebou vytvořili speciální a hezký vzájemný vztah. Herci se často ve filmu objevují sami na place, míjejí se a pak se potkávají v určitých scénách. A když ta vzájemná scéna nastane, je to úplná herecká exploze. Pro mě i pro nás to natáčení bylo moc hezké, posouvalo nás zase o krok dál.
Říkáte exploze, já se toho slova chytnu, protože jako exploze tam působila hudba. Co to je za hudbu a proč jste ji do filmu vybrala?
Je to folklorní hudba. Písně v podání národního lidového tanečního souboru Lado byly ve scénáři od samého počátku. Poslouchala jsem je hodiny, když jsem psala scénář, a byly mi velkou inspirací. Tyto písně symbolizují národní dědictví, které absorbujeme prostřednictvím školského systému, zatímco coby součást filmového jazyka přicházejí jako překvapení. Postupně ten cyklický děj člení a poukazují na emoce hlavních postav.
A pak je tu výrazná i výtvarná stránka, protože vy na stěnách ve škole máte instalované naivní umělecké obrazy. A je jasné, že to není jen ozdoba ve škole, ale že hrají v příběhu hlubší roli, podobně jako hudba. Proč tedy naivní umění a do jaké míry doplňuje atmosféru filmu?
Naivní umění umí zdůraznit lidový sentiment. Nicméně na těch obrazech mi připadalo nejzajímavější, že obsahují silnou kombinaci šílenství a humoru, například bílá koza letící přes červenou oblohu, lidé s krůtí hlavou, vyčnívající unavené oči hledící na diváka… Domnívám se, že obrazy dokonale zrcadlí na jedné straně tu slavnostní a veselou atmosféru ve filmu a zároveň vystihují silný pocit melancholie, který je tam také přítomný.