V rodinné firmě se přijde na to, že z ní někdo vyvádí peníze. Roznětka pro komplikované rodinné vztahy v novém filmu Olma Omerzua, v Česku žijícího slovinského režiséra. Kriminální drama Atlas ptáků zařadil do hlavní soutěže letošní karlovarský festival, od 2. září ho uvádí i kina. V rozhovoru snímek, v němž svět komunikačních technologií využívá slabá místa lidí, přiblížil Omerzu spolu s herci Alenou Mihulovou a Miroslavem Donutilem.
Donutil a Mihulová jsou v Atlase ptáků osamělí. Víc než sympatii potřebují empatii, říká režisér
Jednou větou by se dal Atlas ptáků charakterizovat jako film o životě ve stínu peněz a schovaný za anonymními profily. Jsou to ty problémy, které jste chtěl odkrýt?
Omerzu: Do jisté míry vnímám tento film jako portrét sobectví. Myslím, že se hodně dotýká dnešní doby, která se rychle změnila, a částečně ji možná ještě nejsme schopni úplně pochopit.
Postava Miroslava Donutila je muž opravdu nepříjemného pohledu. Není to typ role, jaký byste často dostával.
Donutil: Chvíli předtím jsme s Jiřím Svobodou točili film, ve kterém jsem hrál vysoce postaveného právníka velmi nepříjemného charakteru, tedy dalo by se najít něco podobného. Točil jsem s panem Svobodou i předsedu vlády Kramáře, také dosti závažná historická a politická figura. Na druhou stranu nedávno jsem točil s Honzou Prušinovským zpruzeného důchodce, kterému tři kluci ukradnou auto a jedou s ním na formuli 1, takže zase protiklad. Já si libuju v takových protikladech a líbí se mi, že dostávám takové příležitosti. Je to hezké, že si mladý kluk, režisér takového formátu, jako je pan Omerzu, vzpomene na dědka.
Alena Mihulová hraje ženu, která podlehne svodům sociálních sítí a zamiluje se. Znáte někoho, komu se něco podobného stalo?
Mihulová: Nikoho takového jsem do té doby neznala. Tu a tam jsem ve zprávách zaslechla, že se to děje, ale málo. Ale Olmo mě přesvědčil, že to tak je, a já jsem mu důvěřovala. Bylo fajn, že jsem se ještě v průběhu natáčení dozvídala, jak jsem se sama začala ptát, že dokonce v mé blízkosti jsou ženy, kterým se něco podobného stalo, i když možná ne v takové míře. To mě upevnilo v hraní.
Lze brát Atlas ptáků jako generační snímek, který může starší generaci varovat před něčím podobným?
Omerzu: Atlas ptáků je zároveň hodně o rodině. Zajímají mě trochu zvláštnější rodinné filmy, protože do nich může vstupovat kdokoliv. Ať jste v jakémkoliv věku života, vnímáte to z té své perspektivy. Takže si nemyslím, že ten film je skrze své téma ryze generační. Možná moje generace je více seznámena s internetem a sociálními médii, ale zároveň fenomén, kterým se ve filmu zabýváme, je velmi překvapivý i pro mě. Třeba postava, kterou ztvárňuje Alenka, je v něčem pro mě psychologicky až těžko uvěřitelná, ale když jsem zjistil, že takových případů opravdu existuje strašně moc, tak to najednou jinak vnímáte a ptáte se: Proč existují lidé, kteří žijí pravděpodobně v takové osamělosti, že jsou schopni tak extrémních gest, jaké udělá ona postava, a v podstatě svůj život tím postaví na hranu?
Donutil: Je to vícegenerační film, bych řekl. Zasahuje svými problémy do generací různě. Například moje postava není tak osamělá jako Alenčina, ovšem je osamělá vnitřně, protože ve své rodině se cítí jako někdo, kdo je sice vůdčí, dominantní, ale přitom osamělý, protože ti o generaci mladší ho, mírně řečeno, nechápou. A tak jim způsobí problémy.
V Atlasu ptáků lze jen těžko najít sympatického hrdinu. Je tam?
Omerzu: Jsou filmy, kde se ztotožňujete s postavami, a pak jsou filmy, kde hledáte k postavám jakousi empatii. Nebral bych sympatii jako klad, když jsme vytvářeli postavu Mirka, nechtěli jsme dělat sympatického pána, ale můžete s ním soucítit, protože víte, že jde za nějakou svojí pravdou, i když s ním nesouhlasíte. Pro mě jako tvůrce i diváka to stačí, protože mě fascinuje svět, se kterým se zas tak nemůžu ztotožnit, protože to není ten můj svět.
Mihulová: Myslím, že moje postava je velmi sympatická. Nemůžu ji ani jako nesympatickou hrát, musím ji chápat a něčím si ji obhájit. To je třeba touha po lásce, touha ještě něco v životě zažít, byť člověku už bylo padesát. To, že život nechce zabalit, že ho nechce apaticky dožít sama…
Donutil: … tak trošku udělá podvod. Na tohle téma často dostáváme otázky. Pamatuju si, když jsme točili Román pro muže, ta moje figura byla vysloveně nesympatická, ale on přece po smrti rodičů vychoval své sourozence. V Atlasu ptáků také – tento pán vychová své děti, založí firmu. Z tohoto úhlu pohledu on sám se určitě vidí jako sympatický.
Film ozvláštňují mluvící ptáci. Jak vás napadlo je použít?
Omerzu: Ptáci představují různá témata. Jednou se přetvoří dokonce do myšlenek postavy, až to hraničí s lehkou paranoiou. Zároveň mi přišlo zajímavé, že ti ptáci na některých místech jenom tak pábí a říkají věci o světě, občas banální. Naše postavy jsou pořád soustředěné na to jedno, a to je vyřešit problém – zjistit, kde jsou peníze. A ptáci vytvářejí ještě svět okolo, kterého si možná postavy ani nevšímají.
A navíc svět médií, sociálních sítí je často propojený s přírodou. Twitter má ve znaku ptáčka, říkáme, že věci ukládáme do mraku, a podobně, je to taková digitální příroda, přišlo mi vtipné, že ji skrze přírodovědecký dokument do toho filmu dostáváme. V mých filmech se mi to vždycky někde potká, přijde mi zajímavé dát vedle sebe sobecký svět lidí vedle světa zvířat, které jsou často protipólem.
Do předchozího filmu Všechno bude jste obsadil neherce, dokonce spíš mladší generace, V Atlasu ptáků máte herecké bardy. Přál jste si pracovat třeba s někým takovým, jako je Miroslav Donutil nebo Alena Mihulová?
Omerzu: Určitě. Ne z toho důvodu, že bych už v životě nechtěl pracovat s neherci, ale tady šlo o jiný scénář. Když jsme s Petrem Pýchou psali Atlas ptáků, poměrně rychle jsme věděli, že tohle je role pro Mirka Donutila.
A Miroslav Donutil to také věděl od začátku?
Donutil: Ne, nevěděl.
Omerzu: Já jsem se totiž trošku bál. Protože když píšete scénář a najednou vidíte konkrétního herce, říkáte si: No jo, ale co když se třeba Mirkovi ten scénář líbit nebude. A než jsem Mirka oslovil, už jsem byl fixovaný na určitou představu a měl jsem strach, jestli se ty představy potkají, nebo ne.