Lidé se v pátek naposledy rozloučili s Karlem Pavlištíkem. Etnograf a národopisec zemřel před týdnem ve věku sedmaosmdesáti let. Byl mimořádným znalcem moravské lidové kultury a významně se zasloužil o zápis tance verbuňk a rituálu Jízdy králů na seznam nehmotných památek světového kulturního dědictví UNESCO.
Dřevo, proutí, sláma je jednou z mnoha výstav s podpisem Karla Pavlištíka. O životě a kultuře Valašska a Slovácka nebo třeba o verbuňku toho věděl tolik jako málokdo jiný. Před čtyřiceti lety založil ve Strážnici verbířskou soutěž, zápis tance mezi světové kulturní fenomény byla i jeho zásluha.
„Tanec vzdoru proti vojně. Uměl našponovat nohy jak řeznické nože. A ruce – vždycky mně říkal ,prsty u sebe a skákat‘,“ popsal přítel Karla Pavlištíka, spisovatel Josef Holcman. Etnologův hlas nesl v srpnu 1968 i dlouhovlnný vysílač v Topolné u Uherského Hradiště, spolu s pravdivými informacemi o ruské invazi. Zněly až daleko za hranice okupovaného Československa.
Pocházel z Uherského Brodu. V roce 1952 se stal programovým tajemníkem Mezinárodního folklorního festivalu (MFF) Strážnice. Působil u mnoha regionálních souborů a kroužků, jako profesionál tančil v Armádním uměleckém souboru, souběžně studoval etnografii na Univerzitě Karlově v Praze.
Od roku 1962 zkoumal v Oblastním muzeu jihovýchodní Moravy obřady a zvykosloví nebo domácí výrobu dřevěného nářadí. Po srpnové okupaci musel muzeum opustit, po sametové revoluci se do něj ale opět vrátil.
Díky jeho osobnímu přátelství s Jiřím Hanzelkou a Miroslavem Zikmundem věnovali cestovatelé muzeu v roce 1995 rozsáhlý fond písemností, fotografií, negativů, filmů a suvenýrů ze svých cest. V roce 1998 založil Pavlištík Klub H+Z a do roku 2017 byl jeho předsedou. Je jeho velkou zásluhou, že se oba cestovatelé vrátili do povědomí velké části obyvatel České republiky.
V roce 2006 získal Pavlištík ocenění Zlínského kraje za významný, dlouhodobý a mimořádný přínos kulturnímu rozvoji regionu. Cenu Pro Amicis Musae (Přátelům múz) tehdy udělilo hejtmanství poprvé. Za celoživotní práci obdržel také Cenu Ministerstva kultury ČR nebo Cenu města Zlína.
„Zlín byl poslední, který jako svobodný vysílač přestal vysílat,“ řekl v srpnu předchozího roku sám Pavlištík. Komunistům se nepodvolil, a proto se mu pomstili. Během normalizace pracoval jako čistič kanálů a betonář, publikoval pod smyšlenými jmény.
Po roce 1989 odmítl všechny funkce a vrátil se k práci v muzeu; podílel se třeba na expozici o cestovatelích Hanzelkovi a Zikmundovi. „Karel opravdu zasahoval do všech oblastí života. Nebylo oblasti života, ke které by se neuměl rázně a rovně vyjádřit,“ dodal Holcman.
