Poslední týden zbývá na dopracování společné mezinárodní žádosti o zapsání vorařství na Seznam nehmotných památek UNESCO. Česko jako první všechny potřebné administrativní úkoly splnilo, čeká se teď na ostatní země. Žádost podávají také třeba Polsko, Německo a Španělsko. Stihnout to musejí do konce března.
V padesátých letech minulého století se Vltava po tisícileté tradici pomalu loučila s vory a jejich plavci. „Tři dny trvalo vor sestavit a naložit, tři dny trvalo, než dojeli do Prahy a tři dny šli pěšky domů,“ přibližuje jednatel spolku Vltavan v Purkarci Josef Nachlinger.
Za první vorovou tabuli, takzvaný předák, se připojily další. Dohromady pak celý vor měřil až 120 metrů. Uřídit ho a dopravit dřevo ze Šumavy do Prahy byla opravdová dřina.
„Když projížděli šlajsnu, přišla většinou velká vlna, to nebyla žádná legrace, když měli mokré nohy, tak se vlastně posadili na tu lavičku, zvedli nohy přes vlnu, sedli zpátky a zase museli makat,“ líčí Nachlinger.
Zapsáním vorařství na seznam UNESCO by se tradice přiřadila třeba k sokolnictví, českým masopustům nebo umění modrotisku. O zapsání usiluje nejen řemeslo jako takové, ale i tradice a slang s ním spojené.
Na voru mělo vše své jméno. Včetně plaveckých hrnků, říkali jim plaváčky. „Měly duté dno, trochu vzduchu, když spadl do vody, tak plaval,“ říká Nachlinger. Poslední vor se podle něj stal stavebním dřevem na Orlickou přehradu.
Rozhodnutí o tom, zda bude skutečně vorařství na Vltavě zapsáno na seznam UNESCO by mělo padnout na konci roku 2022.
